bill369's reviews
294 reviews

s. 32
Mezi příznivce Mladé kultury patřila celá umělecká levice, především Adolf Hoffmeister a Vladislav Vančura, a přirozenými středisky mladokulturníků se stala i dvě divadla: Burianovo Déčko a Osvobozené divadlo s Voskovcem, Werichem a Ježkem. Řada jmen, která jsou dnes nedílnou součástí naší kultury, spoluvytvářela profil tohoto časopisu nebo se v něm uvedla. Své první verše tu tiskli Jiří Orten, Ivan Blatný a Štefan Žáry. Psali sem Jan Drda a Kamil Bednář, začínali tedy Peter Karvaš, Jiří Hájek, Lumír Čivrný, Bohuslav Březovský, Josef Hiršal, Ivan Osvald, Karel Reiner, Ludvík Kundera, Bedřich Stern zvaný Stella, který za války zahynul v Osvětimi, a v časopise bychom našli i kresby Arnošta Paderlíka.
s. 88–89 [popis sudetské krajiny]
Ze všeho nejprve tu ale byla země. Celá ta podivuhodná horská krajina, přísná i vlídná zároveň, přinášející dar prostoru i tíseň z příliš temné zeleně. Země nikdy nelákající dobyvatele, ale přímo stvořená pro ty, kteří ji dovedli pokorně naslouchat. Tady býval Kristus vždycky dřevařem, napínaným na kříži z kamení, a přece houba napojená octem chutnala tak pevně a bezpečně slovem domov. Jako každá tvrdá země, která, nemá-li být opuštěna, potřebuje nejenom práci, ale i lásku, také tato víc připoutávala a za všechnu lopotu nabízela bezpečné bytování v mikrokosmu stráně, lesa, palouku a studánky, světa, který se dal obejít pěšky, jemuž byl důvěrně znám každý strom v nejbližším okolí, ale už třeba ne městečko vzdálené tři hodiny chůze. Světa už tak neadekvátního třicátým letům 20. století. Tady nebylo nikdy důležité, jaká je vláda, ale jaké je počasí, nezáleželo tolik na tom, jak dopadly volby, ale jaká bude úroda, a důležitější než hledat pravdu bylo uživit se. Tady byl stát vždycky oni a země byla my. Soustředěni v této své rovině života nežili tu lidé v pravém slova smyslu jako občané, ale jako poddaní, tak jako mu na ní není dovoleno žít. Jakou roli mohli sehrát tito dobrovolní poddaní země ve hře sil předválečného světa? Jakou jinou materiálu přímo stvořeného k tomu, aby byl zároveň získáván i zastrašován, aby bylo využito jeho bídy i nedostatku – kdy hladem klesne cena lidské duše tak nízko, že je možné si ji koupit třeba za vánočku –, materiálu přímo stvořeného k tomu, aby uvěřil předstírání, že jde o něj, když přitom o něj vůbec nejde.
s. 91
Co s nimi. Co s námi? S lidmi konstelace, kteří mohou stejně dobře zabíjet, jako být zabíjeni, volat po krvi stejně jako láskyplně ošetřovat krvácející? Co s námi, jejichž člověčenství není pevně a neproměnně určeno ani lidskostí, ani barbarstvím, ale možnostmi ležícími mezi těmito dvěma polohami? Čím vším jsme byli? Čím vším jsme mohli být? Čím vším ještě budeme?
s. 144
 „Ten sedlák si myslel, že zem je jeho já, jeho všecko a že bez ní nemůže být, ale oni mu otevřeli oči a ukázali, že bez ní být může, a jaký byl otrok.“
Láska je vždycky jakési břemeno. Z člověka teď bylo sňato. Tak proč je mu hůř? Protože je mu líp?
s. 162
Romové totiž přesně rozlišují mezi vně a vevnitř. O to, co je uvnitř, je pečováno; to, co je vně, je plocha pro odhazování odpadků, na které lidem nezáleží a jejíž vzhled je jim lhostejný. V těch četných dokumentech o Romech jsou ale nafilmována jen ona zpustlá schodiště, vyražené dveře a okenní rámy. To, co „gádžové“ vidí, je právě jen to, co je vně; co je vevnitř, kde se lze životnímu způsobu Romů přiblížit, nevidí. Tak se mi i na těch četných internetových záběrech otevíral jen pootevřenými dveřmi pohled do oněch pečlivě upravených romských domácností. Ty pořádně nikdo nenafilmoval a do očí bijícího rozdílu si nikdo nevšiml nebo neměl zájem si všimnout.
s. 225
Z dřívějšího československého památníku se dva roky po rozdělení republiky z nepochopitelných důvodů stal památný prostor jen pro přibližně 2200 v Ravensbrücku vězněných Češek. Novou instalací byl českým ministerstvem kultury pověřen Terezínský památník, prý poté, co slovenské ministerstvo kultury signalizovalo, že Slovensko nemá na nové instalaci zájem. Přeživší slovenské vězenkyně tak už od roku 1998 marně usilují o vlastní pamětní místnost pro těch tisíc Slovenek většinou židovského původu, které Ravensbrückem prošly na konci války. Jenže kapacita prostoru v Zellenbau je vyčerpána, takže se dosud musely spokojit jen s krátkodobými výstavami. Je to ostuda – ne vedení památníku.
s. 238
Paní Halkeová po válce svou starou vlast několikrát navštívila. Kvůli lidem tam, jak říká, starým známým a krajině. Její přítelkyně ne. „Já bych nemohla. Ale na filmy, které vysílají v televizi, na ty se dívám, nedávno třeba na film o Jeseníkách.“ Doma se obě ženy dnes už cítí v Memmingenu, nicméně s několika omezeními: „Někdy si říkám: Co tu vlastně hledáš? To přichází z té pitomé duše, která se s tím nevyrovnala a nikdy nevyrovná. Přijde to na mne tak jednou do roka, ale přijde,“ říká paní Halkeová. „Doma tu jsem, ale ten pocit vlasti má člověk v životě jen jednou, myslím,“ doplňuje její přítelkyně.
s. 241
Broumov se nevnucuje, je prostě zde a dává možnost žít praktický, činný a dělný život v duchovním rámci. Svým původem volyňská Češka a neprávem skoro zapomenutá spisovatelka Marie Stryjová, která zde vyrůstala, to pochopila, když v dopise Josefu Škvoreckému napsala, že „všednost správně pochopená je věčností“.
s. 242
Mně osobně se tady každý den znovu zdálo, že východem slunce se svět vrací na svůj počátek a stačí jen vyjít do rána. A to pro mne začínalo u ovcí. Byly tři. Pásly se od rána do večera, jako kdyby si byly vědomy svého úkolu – spást dolní část klášterní zahrady i s diviznou a kopřivami a její zeleň proměnit v úhledné bobky. Bylo obvykle půl sedmé, když jsem je počítala, ale to ony už si posedaly, pokaždé na jiném místě, ale spolu a klidně přežvykovaly svou snídani, ještě než já jsem začala přežvykovat nad svými texty. Svým způsobem jsem jejich píli obdivovala, ovšem jejich úkolem nebylo nic jiného než se celý den pást. Ve vysoké trávě ale dosud udělaly křížem krážem jen řadu cestiček, protože i jim na prostřeném stole zahrady něco chutnalo víc a něco míň. Mne si nevšímaly. Co tu má co dělat nějaká spisovatelka? Proměnit zeleň trávy v úhledné bobky by stejně nedokázala. Tři týdny potřebovaly, než si mne vůbec všimly, a pohled, který na mne upřely, byl lhostejný, bez stopy zvědavosti, kterou jsem je obdařovala já, navázat kontakt bylo nemožné. Ovce jsou ovce, ale k mému broumovskému ránu patřily.

s. 19–20 [z básně Se složenými vesly]
 Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům,
já, který se učím teď chápati jich nedůvěřivost k lidem,
já, který se naučil rozuměti jejich nejmenším hlesům
a daleko lidí býti šťasten i trpěti s jejich klidem;
svých včerejšků neznám a svoje zítra zpívám na vrších vřesům.
s. 27
 ZIMNÍ NOC 
To není země, to je sen, 
jejž bledý měsíc vykouzlil 
pod zastíněnou oblohou 
na vlnách sametových mil. 

To není země, to je div, 
nesmírná hudba bílých cest, 
jež pro své tiché jiskření 
do hlubin strhly světlo hvězd. 

To není země, to je zjev, 
jenž vyplul z nekonečnosti. 
Já, blázen, bod a cizinec, 
jdu směšný mraznou věčností. 
s. 28 [z básně Prosté sloky]
 II 
Nevíme kam a nevíme proč, 
záhady všude je tolik; 
nebesa hvězdná podivná jsou, 
podivný květnatý dolík, 

tak jako každý života děj, 
černých těch borů tam zrání – 
i to, že dřepič z kaváren, já, 
šťasten jsem na sněžné pláni. 
s. 52 [z básně Lamači]
 Nad námi modrá nebesa, pod námi hučí řeka, 
dubnová pohoda křehká po stráních táhne sladce, 
mladistvá zeleň dole svítí jasná a měkká; 
kámen a železo zpívají radostnou píseň práce. 
s. 54
V MODŘÍNECH
V květnovou zeleň modřínů,
ve smaragdovou lázeň
hodil jsem srdce únavu
a mozku střízlivou kázeň.

Dostal jsem ukrutnou, divou chuť
celý se ponořit do ní;
ne jako člověk, jak strom se chvět
pod cvalem větrných koní.

Tak zatraceně býti nah!
Tak moudrý, pevný, svěží!
Tak samozřejmě přijímat
měnlivý život, jenž běží!

Celý jsem vtiskl se do stráně,
jí sestoupil jsem až ke dnu,
čekal, až zapustím kořeny
a větve zelené zvednu.

Modřínů vlající chocholy
nad hlavou šuměly mi,
les v nitro vcházel mi pomalu
a všemi smysly mými.
s. 72 [z básně Genesis]
Ze snů a mrákot probral jsem se v zoři,
jež mízou voněla od lesů vanoucí;
zelené vlny sladkovodních moří
šuměly osud můj a cesty budoucí.

Tu trochu klopýtal jsem v měkkém mechu
omámen vůněmi a ptáků jásotem;
však pryskyřice dodaly mi dechu:
se zemí srůstaje svým žiji životem.
s. 94
STESK NA KONCI LÉTA
Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko
jak lodí pokojné a bílé plachtoví;
vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko,
na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
– i cesta za květy a sluncem poraní –
předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla,
se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle,
přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů,
je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem,
mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno – zda sytostí či hladem? –
chce sladkou moudrostí být upokojeno.
Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval.

Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové:
jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval,
jsem příliš lidský rek pro snění nachové…

Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě
a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě:
s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.

s. 13
Příběh jablka sváru byl v řecké kultuře bezpochyby dobře znám. Homér příběh krátce vzpomíná, avšak nijak nerozvíjí, jako by věděl, že čtenáři (nebo spíše posluchači, protože Odysseia byla původně vyprávěna ústně) tento příběh samozřejmě velmi dobře znají. Příběh byl pravděpodobně stejně slavný, jako je dnes v našich rodinách známá Šípková Růženka nebo Kocour v botách.
s. 13
Obvykle se uvádí dvanáct olympských bohů, avšak jejich seznam není nijak neměnný: Zeus, Poseidón, Héra, Arés, Héfaistos, Athéna, Apollón, Artemis a Hermés jsou přítomni vždy, naopak Hádes, Deméter, Hestiá, Afrodité a Dionýsos se objevují jen občas.
s. 20
Identitu osoby určují tři aspekty. První je příslušnost k harmonickému společenství – kosmu. Člověk je opravdu člověkem jen mezi svými a v exilu není ničím: proto se v očích Řeků vyhnání z obce rovná trestu smrti, nejtěžšímu trestu ukládanému zločincům. Druhý je paměť, vzpomínky, bez nichž nevíme, kdo jsme. Je třeba vědět, odkud přicházíme a kam máme směřovat. Zapomnění je v tomto ohledu nejhorší způsob ztráty osobnosti, jaká nás může v životě potkat. Je to malá smrt v bytí a postižený je nejnešťastnější bytostí na světě. Třetím aspektem je potřeba smířit se se svou konečností. Smrtelník, který se nesmíří se smrtí, žije v hybris, v jisté formě pýchy, která hraničí s šílenstvím, podobně jako blázen, který se má za Césara nebo za Napoleona.
s. 27
Jsou připraveni k vyplutí, avšak Odysseus se zajímá o vše kolem. To je jeden z rysů jeho charakteru: není pouze lstivý, je inteligentní, chce vše znát a vědět, obohatit se novými znalostmi, které rozšíří jeho intelektuální, kulturní a morální obzor.
s. 39
Zde je původ obecně známé metafory mezi Skyllou a Charybdou– vyhnout se jedné katastrofě znamená dostat se do jiné, takříkajíc z bláta do louže.
s. 226
Héraklés je především zabiják, vrah. Sice mu téměř vždy jde o spravedlnost, zápolí nejčastěji se zlými bytostmi, avšak jeho zásahy jsou dosti jednotvárné: occidit, occidit, occidit – zabil, zabil, zabil. Nedělá nic jiného, než že zabíjí a zabíjí. Nikdy nic nepromine, nikdy se nezastaví, nikdy není schopen soucitu. Celou svou osobou je boj a válka – to je zásadní zjištění, které umožní pochopit tragickou stránku jeho bytosti, rozpolcené a drásající, podivně podobné mocnostem Chaosu, s nimiž se potýká. Je zajisté jejich dokonalým dvojníkem, co se jejich kosmického charakteru týče, avšak on sám kosmos brání, ač doslova chaotickým způsobem, brutálně a titánskou silou.
Héraklés je kosmickou a chaotickou postavou, je dvojníkem, jak apollinským, symbolizujícím krásu, harmonii, míru, řád, vážnost a individualiltu, tak dionýským, chaotickým, symbolizujícím emoce a extáze, připravující člověka o osobnost.
s. 233–236
Aby mohla být nějaká situace nebo osoba tragickou, musí vykazovat čtyři nezbytné charakteristiky:
První charakteristikou je konflikt, prvotní prapůvodní rozpolcení, vznik propasti a porušení kosmické harmonie. V kosmu je harmonie pravidlem, je podložím všeho, a jakmile je porušena, je třeba ji obnovit. V případě tragédie to však není možné. Nemůže dojít k úplné nápravě, happy end je vyloučen, nemůže nastat situace, kdy nikdo neutrpí ztrátu, a obnovení zničeného nebo narušeného řádu je možné jen za cenu smrti nebo zničení obou stran konfliktu. Héraklova smrt je v tomto ohledu dokonalou ilustrací první charakteristiky.
Druhá charakteristika tragična je ještě důležitější. Pokud není myslitelné žádné harmonické řešení tragického konfliktu, pokud je rozpolcení tak hluboké, že žádný happy end není možný, je tomu tak proto, že v tragickém konfliktu spolu zápolí dvě protichůdné legitimity, které jsou srovnatelně hodnotné a nelze je od sebe oddělit. Typickým příkladem jsou Antigoné a Kreón, thébský král, jednající v zájmu obce, státu. Jeho synovec, Polyneikés, bratr Antigony, zradil domovskou obec, vedl proti ní válku v čele cizího vojska. Kreón ani jako král, ani jako strýc nemá právo takovou zradu prominout a odmítne Polyneikovi, který byl ve válce zabit, řádný hrob. Polyneikova sestra Antigoné to však vidí jinak, z pohledu rodiny, zákona srdce, jak by řekl Hegel, a zájem státu je pro ni až na druhém místě. Nedbá proto Kreóntova zákazu, bratra pohřbí a riskuje trest smrti. Je zřejmé, že oba protagonisté mají pravdu. Každý má platné důvody na podporu svého postoje, což však neznamená, že jejich postoje nejsou v nesmiřitelném střetu. Naopak, žádná domluva není možná, nikdy na obzoru ani náznak smíru. Pouze zničení aktérů může vést k obnově ohroženého řádu, jen jejich zničením zmizí propast, která je dělí. Kategorie tragična lze vystopovat v mnoha jiných situacích, ve všech, které vedou ke konfliktu srovnatelných legitimit. Izrael má právo na respekt hranic, Palestinci mají právo na stát. Ukrajina má právo na respekt hranic, města na jejím východě a Krym na autonomii, pokud si ji obyvatelé přejí. Protože legitimity na obou stranách jsou srovnatelné, dochází k válkám, které jsou vzhledem ke srovnatelnosti legitimit vleklé a obtížně končí. […]
Třetí charakteristikou je skutečnost, že tragično není morální kategorie. Nijak není založeno eticky, protože tragičtí hrdinové nejsou ani mizerové, ani neodpovídají za konflikt,  v němž se ocitnou proti své vůli. […] Oběma je jasné [v předchozí části se hovořilo o Antigoně a Kreontovi], jak věc vidí ten druhý, dokonce se i nějak vzájemně chápou, ale svých pozic se vzdát nemohou. V tom spočívá skutečnost, že opravdové tragično nijak nesouvisí s morálním problémem běžného zločinu, kterého se dopustí nějaký vrah nebo zloděj. Ani Kreón, ani Atigoné nejsou zločinci, nedopuštějí se žádného zla. Dokonce jsou stejně tak čestní jako odvážní a brání stanoviska, která jsou současně legitimní i neobhajitelná a z nichž není úniku. Zkrátka nemají na vybranou.
[…]
Konečně čtvrtá charakteristika spočívá v tom, že tragično se nás zmocňuje v podobě osudu. Skutky tragických osobností nejsou výsledkem volby jedné možnosti z mnoha jiných, nýbrž na nešťastného jednotlivce dolehnou jako fatalita, osud, který jej svazuje, ať již si to přeje, nebo ne. […]
s. 254
Se smutkem v duši, způsobeným nepřítomností Ariandy, zapomene Théseus blížící se k Athénám vztyčit bílé plachty, které mu jeho otec svěřil při odplutí. Když vplouvá do přístavu, stojí rozesmutněný na palubě, v myšlenkách se svou milou, pod černými plachtami. Královi zvědové spatří v dálce loď a zpraví Aigea. Zoufalý Aigeus se vrhne do moře z výšin Akropole, ze skály, která se tyčí nad přístavem. Od té doby se toto moře jmenuje Egejské…
s. 260
Nezaměňovat s třemi mytologickými postavami, které nesou stejné jméno: Argos je také jméno Odysseova psa, Argos se jmenoval stooký netvor, jehož oči se podle legendy po jeho smrti objevily na pavím peří a kterého zabil Hermés, a Argos byl i lodní stavitel, který postavil Ioď Iásonovi a Argonautům.
s. 269
Krev stříká z jeho krku, kde jsou zřetelně vidět dvě tlusté, natékající žíly. Z první vychází jakýsi dým, který se postupně proměňuje v podivnou bytost, podobně jako džin z Aladinovy lampy: náhle se objeví okřídlený kůň, který vzlétne a mávnutím křídel vyletí z jeskyně. Právě přišel na svět Pegasos. Z druhé žíly se valí jiný dým a proměňuje se v jinou bytost, je to Chrýsaór, syn Poseidona a Medúsy, obávaný válečník se zlatým mečem v ruce.
s. 274
Mix lidského a zvířeckosti, ale i fúze druhů: brada má vousy, pokud je zobrazena celá postava, tak obvykle s penisem, avšak jinak je ženskou bytostí, která obcuje s Poseidónem… Stejně jako její sestry Graie, staré panny, které se narodily bělovlasé s vrásčitou, mléčně bílou pletí, má i Medusa na tvářích a na čele hluboké vrásky. Stejně jako ony je i Medúsa jak mladá, tak i stará. Je odporně ošklivá, a přesto je přitažlivá, Poseidónův chtíč jako důkaz zcela stačí… Mladá/stará, krásná/ošklivá, muž/žena, lidská/nelidská, Medúsa v sobě spojuje smrtelné i nesmrtelné. Její dvě sestry jsou nehynoucí. Ona sama je mrtvá, avšak její uťatá hlava žije dál a přináší smrt…
s. 275
Ke smrti můžeme zaujmout jeden ze čtyř postojů:
Nikdy na smrt nemyslet, nikdy na ni nehledět přímo, protože na nás působí jako Medúsa a při myšlenkách na ni zkameníme hrůzou. Tento postoj je bezpochyby nejrozšířenější v běžném životě, kde se každému pomyšlení na smrt vyhýbáme, jak jen můžeme.
Na smrt jako takovou nijak nevěřit, nebo lépe řečeno vyhlásit podobně jako vysoká náboženství, hlavně křesťanství, smrt smrti a nabídnout opravdovou možnost překonat lidskou konečnost a dojít spásy – věčného života ve světle.
Věřit ve smrt, avšak připravovat se na ni, jak navrhují stoikové nebo buddhisté, ale i epikurejci a další filosofové, Montaigne nebo Schopenhauer, přesvědčeni, že je lépe myslet na svůj život v předbudoucím čase, připravovat se neustále na katastrofu tak, aby to nakonec katastrofa nebyla.
Je však také možné myslet na smrt s tím, co má radikálního, nepřekonatelného a nesnesitelného, a na co stejně jako na Medúsu nelze pohlédnout přímo.
Naše životy jsou jedinečné a je třeba je žít, prožívat a něco z nich udělat. Nejsme na této zemi jako turisté ve velikém Disneylandu, pouze pro zábavu. Lidská existence je jedinečná šance něco vykonat a přestože život nemá sám o sobě smysl, jakýsi smysl v životě zcela jistě je.
s. 284
Jeho výzvu záhy vyslyší řada mladých mužů, kteří se začnou za Iásonem sjíždět ze všech stran. Vidíme je shromážděné v Kentaurově jeskyni a je to opravdu jedinečná sešlost skvělých reků: Héraklés silný jako býk, Théseus, vítěz na Minótaurem, geniální hudebník Orfeus s lyrou, slavná nerozlučná dvojčata Kastor a Polydeukés, ale i krásná Atalanté, nejrychlejší žena na světě v běhu a jediná žena na palubě. Jsou tam však i jiní, byť možná méně slavní, nicméně stejně důležití, například Eufémos, který umí chodit po vodní hladině, Periklymenos, jenž na sebe umí vzít jakoukoliv podobu, Lynkeos, jehož zrak je tak ostrý a pronikavý, že vidí skrze zdi, Kalais a Zéthos, synové Borea, kteří umí létat jako ptáci, což jim později, až toho bude zapotřebí, umožní zahnat Harpyje… V jeskyni u Cheiróna je shromážděno na padesát odvážných a velmi schopných mladých lidí.
s. 311
Thyrsos je Dionýsovým symbolem, žezlo podobné kopí, ovinuté břečťanem a s piniovou šiškou na špičce. Když s ním Bakchantky udeří o zem, vytryskne mléko nebo med nebo víno. Když se však chtějí vojáci zmocnit žen, thyrsos se změní v nebezpečnou čarovnou zbraň, které je lépe se vyhnout – je smrtelně nebezpečná.
s. 354
Město je stíženo jednou z pohrom zcela jistě seslaných bohy. Zachvátila celá Théby, jejímž novým králem je Kreón, který usedl na trůn po smrti Láia. Kreón je starší bratr Iokasty a Oidipův strýc. Pohroma, která postihla Théby, je netvor Sfinx – má hlavu ženy, tělo lva, křádla supa a niči celé město. Mladé lidi, kteří ve městě bydlí, nutí odpovídat na nevídanou hádanku, a když neodpoví správně, zardousí je. Město se pomalu začíná vylidňovat. Existuje několik znění hádanky, nicméně lze ji shrnout takto:
Který živočich leze ráno po čtyřech, v poledne chodí po dvou a večer po třech a je tím slabší, čím má více končetin?
Oidipús se o netvorovi doslechne a bez váhání se prohlásí zachráncem města. Jde se Sfinx postavit a vyzve k položení hádanky. Jakmile ji vyslechne, bez obtíží odpoví: „Je to člověk, jako nemluvně leze po čtyřech, jako dospělých chodí po dvou nohách a na konci života, když je nejslabší, se opírá o hůl.“
[…]
V hádance Sfingy je shrnut celý Oidipův život. Odložen byl jako nemluvně, když ještě lezl po čtyřech, a tragično jeho existence dostane celý smysl až v dospělosti, kdy chodí po dvou, a nakonec se završí ve stáří, až bude s holí chodit o třech nohách lesem Erínyí, nemilosrdných božstev, přísně trestajících zločiny spáchané v rodině.
s. 358
Celé Oidipovo drama spočívá v tom, že si ničeho z hrozící pohromy nevšiml. I přes veškerou svou inteligenci byl ve skutečnosti od začátku až do konce úplně slepý. A protože zhřešil nedostatkem jasnozřivosti, bude na zraku i potrestán. K jeho mentální zaslepenosti se nyní přidala i slepota smyslová.
s. 370
Začneme-li s první generací, bezprostředně předcházející Oidipovi, tedy s jeho otcem Laiem, zjistíme, že obnova řádu souvisí se zločinem spáchaným kdysi Láiem na Chrýsippovi, synovi Pelopa. Tantalova vnuka Pelopa vychoval Láios jako vlastního syna, mladík prožil v jeho rodině celé dětství. Pelops měl později syna Chrýsippa, do něhož se jednoho dne Láios zamiloval a stalo se, že se pokusil jej znásilnit. Zděšený Chýsippos se zabil a Pelops, šílený zármutkem a bolestí, se obrátil k bohům se strašlivou prosbou: pokud kdy Láios bude mít syna, ať jej jeho syn zabije a ať jsou Théby zničeny. Héra a Apollón podle některých mytografů Thébanům nikdy neprominuli, že králem udělali Láia, aniž by kdy uvažovali o jeho potrestání.
s. 383
Jak dokázala Jacquelline de Romilly, víme zcela jistě, že první tragédie byla hrána v Athénách někdy mezi lety 536–533 před Kristem u příležitosti velkých dionýských oslav. Hrálo se dílo dnes již téměř zapomenutého autora, Thespída, zdaleka ne tak slavného, jako jsou dnes Sofoklés, Aischylos nebo Euripides.
s. 406
Je třeba dodat, že Sisyfos založil Korint, jedno z nejslavnějších řeckých měst.
s. 421
Alkéstis, mladá žena, která se odhodlala zemřít za svého manžela Adméta. Její gesto dojalo Persefonu, manželku Háda, natolik, že jí dovolila vrátit se do pozemské existence. Héraklés, Orfeus nebo Odysseus se sice také vrátili z pekel, avšak s tím rozdílem, že se do podsvětí odebrali jako živí. Rovněž Dionýsova matka Semelé zemřela při jeho narození a je jím poté z pekel osvobozena a „zbožštěna“, ovšem Semelé již je dcerou bohyně Harmonie a matkou olympského boha a je jí jaksi určeno stát se nesmrtelnou: její případ je tedy od začátku mnohem méně beznadějný než případ Alkéstis.

s. 65–6
Je konec prosince 1945, osm hodin večer. Paní Carson Woolfová sedí potmě na pohovce, kouří a baví se tím, že pozoruje fantastické proměny vyplouvající z temnot, když občas z ulice reflektor nějakého vozu chrstne trochu záře do oken. Nesní ani nebdí, je pohroužena do onoho podivného duševního stavu, v němž myšlenky mají formu barev nebo vůní a v němž člověk neuvažuje v slovech, nýbrž v náladách. Paní Woolfová každého dne, když nejsou v domě hluční hosté, vysedává po večeři takhle potmě, zapalujíc cigaretu od cigarety a chutnajíc všemi smysly bezobsažnou nudu. A tyto chvíle polodřímotné zahálčivosti jsou vedle hodin spánku jediným únikem z nezměnitelného řádu šedivého života. Znudění lidé touží většinou po akci, po něčem novém, nepředvídatelném, po ději se zápletkami, ale paní Carson Woolfová už dávno není zvědava na žádnou událost, neboť právě děj jejího nesplavného osudu ji k smrti nudí. O její osobnost, o její stavení a jeho ovzduší tříští se každá nová příhoda a každé dobrodružství, zanechávajíce před prahem domu své vzrušující náplně a vstupujíce dovnitř jen štěrbinami, odrané a banální k uzívání. Paní Woolfová v samých zárodcích událostí — v zazvonění telefonu, v klepání na dveře, v příchodu listonoše, v radostném nebo plačtivém výkřiku dcerčině — čte s únavnou spolehlivostí pokračování děje i závěr. Je jí jako vězňovi, kterému je dovoleno číst jen jednu jedinou knihu. Ale paní Woolfová nečte román, ani lyriku, čte svůj vlastní život, z něhož únik nevede na žádný karneval citů a nových zkušeností, nýbrž do bezmyšlenkovitého ticha.
s. 113
„Vám, mladý muži, nepřipadá, že většin lidí je jakoby slepá?“
A vzápětí dodal třaslavým, věšteckým hlasem větu, jež posluchače nemálo zaujala a udivila:
„Nezdá se vám, že člověk sám sobě strašlivě ubližuje, protože nevidí ze sebe?“
[…]
„Proč myslíte? Tolik lidí umí stavět domy, ale jen málokdo domov.“
„Vy jste nějak zanevřel na lidskou společnost!“
„Vůbec ne! Copak mohu zanevřít na vzduch, protože jsou v něm bacily? Ale ta slepota, ta příšerná slepota našeho pokolení! Někdy mi připadá, že bychom měli ztratit zrak, abychom skutečně prohlédli.“
„Co by se potom stalo?“¨
„Nikdy jste si nepovšiml, kolik láskyplné opatrnosti je v slepcově počínání?“
s. 136
„Mne do toho nepleťte! Poslouchejte, doktore, tak bych řek, že držím za pačesy to hlavní, voč napořád klopejtáte. Sure, že to mám! Vy jste uzavřenej. Nikdo vo vás nic neví, nikdo, nejen ta baba Nosková. Nic dobrýho, ale hlavně taky nic špatnýho. Vy ste všude záhadnej cizinec. A protože vo vás nikdo nemůže povídat, co by bylo trochu pravda, ste jako kanár mezi vrabcema. Měl byste se zpovídat.“
s. 153
V té chvíli patrně viděl, jak se vyplácíme z pohřbení za živa, jak si kupujeme čas, jak zdánlivě zastavujeme jeho běh a přestáváme být kyvadlem. Podle něho kupujeme čas penězi, zdravím, rozumem, abychom se ohlušili a neslyšeli vlastní tikot, abychom se opili a neviděli, jak se tmí, abychom se narkotisovali hrou, úspěchem, svou dobrou pověstí, slávou, čert ví, čím ještě, a zapomněli, že nám časnost úží dech. On sám nepochybně už dávno v sobě nosí smrt a nemyslí v našem čase. Pro něho jistě činnost naší společnosti je hra na slepou bábu a náš celý svět je osiřelý.“

s. 17
„Ne, stavbu jsme neměli“ vykládala Gervaisa. „Já to vůbec netajím. Lantier není tak hodný, abych chtěla být jeho manželkou. Kdyby tady nebyly děti, ó je! … Bylo mi čtrnáct a jemu osmnáct, když jsme měli první. Druhé přišlo za čtyři léta… Přišlo to tak, jak to obyčejně přichází, to víte… Nebyla jsem doma šťastná. Starý Macquart mě pro každou hloupost kopal do zadku. A to víte, tak se člověk jde povyrazit z domu… Mohli jsme se vzít, ale rodiče nechtěli, už ani nevím proč.“
s. 33
„Nejsem ctižádostivá, na mou duši, nechci toho mnoho… Můj ideál, to je klidně pracovat, mít vždycky co jíst, mít nějaký čistý koutek, kde by se dalo spát, víte, postel, stůl a dvě židle. Víc nic… Chtěla bych ovšem také vychovat svoje děti, udělat z nich poctivé lidi, kdyby to bylo možné… A pak ještě jedno přání: aby mě muž netloukl, kdybych s nějakým jednou žila pohromadě. Ne, to by se mi nelíbilo, kdyby mě bil… A ti he všechno, vidíte, to je všechno…“
s. 35
„Tak vy se jmenujete Bumbal Bezinka, pane Coupeau?“
„To kamarádi mi dali tu přezdívku, protože si obyčejně dávám bezinkovou, když mě přes noc zatáhnou někam do vinárny. No, Bumbal Bezinka nebo Perko – jméno jako jméno, ne?“
s. 38
Nesmí si nikdo myslit, že snad má kdovíjak pevnou vůli! Naopak, velmi slabou. Jde, kam ji kdo strká, ze samého strachu, aby nezpůsobila druhému zármutek. Jejím snem by bylo žit v poctivé společnosti, protože špatná společnost je prý jako rána palicí, rozrazí vám to lebku a utluče to ženu jakoby nic. Celá se vždycky strachy zpotí, když pomyslí na budoucnost; je prý, jako když se vyhodí peníz – dopadne lící nebo rubem podle toho, jak ho dlažba obrátí.
s.98
Uprostřed těch klepů Gervaisa, klidná a usměvavá, zdravila od dveří svého chrámu všechny známé přívětivým pokynem hlavy. Ráda zaběhla při žehlení na okamžik ke dveřím a usmála se na celou ulici s pýchou obchodnice, které patří kousek chodníku. Ulice Goutte-d'Or jí patřila, by i sousední ulice, i celá čtvrť!
s. 301
Ne, na mou duši, bída nezabíjí dost rychle!
s. 317
Úspěch knižního vydání Zabijáku byl ve své době událostí, jakých je v dějinách literatury málo. Až dosud byl Zola jen známým spisovatelem mezi mnohými; nyní se stal naráz slavným. Jedni ho obdivovali, druzí mu nemohli přijít na jméno, ale všichni ho četli.
V původních autorových plánech se měl celý román točit kolem hospody u Colomba; ta měla být jakými ústředním motivem, zrůdným symbolem alkoholismu. („Assommoir“ byl v tehdejší hantýrce pařížského polosvěta výraz pro kořalnu, přibližně jako časky „zapadák“; u nás se však už vžil tradiční překlad „Zabiják“, jenž ostatně plně odpovídá smyslu i konečnému vyznění knihy.) Později postavy v rukou autorových ožily vlastním životem a těžiště románu se přesunulo na příběh Gervaisy, Coupeaua a Lantiera; symbolický název však už knize zůstal.

viz anotace

s. 29
Byl rusofil. Kromě toho, že jako Východoslovan vypadal, ještě ke všemu byl rusofil. Ale, jak pregnantně pravila jedna klasička detektivní literatury v trochu jiné klasifikaci, byl rusofil neškodným literárním způsobem. Přivedlo ho k tomu zbožnění Majakovského, jehož souborné vydání, jak víme, tvořilo nepostradatelnou součást mobiliáře. Měl rád ruskou literaturu, kupodivu ze sovětské jen vybíral a velmi. Pro tu literaturu a občasné názory z jiných oblastí se pro něj záhy ujalo přízvisko Široká ruská duše. Užívali jsme je, když jme ho chtěli popíchnout, vytočit, což se udávalo nikoliv zřídka. (A vykoumal jsem je já, a to tedy zrovna není obvyklá tvůrčí invence.)
s. 159
Poslední poznámka na dané téma. Vašek si nějak oblíbil z jedné feldkurátské epizody povzdechnutí „Jeníčku, Jeníčku! Macatá děvka – to je můj celý život“. Třeba odložil knihu nebo odmrštil skripta a takhle se odreagoval.
s. 163
Literaturou Vaškova srdce bylo Salingerovo Kdo chytá v žitě. Lehce pochopitelné, zato bych nepředpokládal, jak na sebe nechá zapůsobit Bradburyho Marťanskou kroniku. Sci-fi! To zrovna nemusel a nemám povědomí, že by ještě něco z téhle branže vůbec vzal do ruky. Styl fantasy by ho pravděpodobně znechutil. Zato párkař a poslední Marťané v povídce Mrtvá sezóna, jednoznačně Vaškova záležitost eminentní úrovně.

VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA (s. 17–8)
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

INFEKCE (s. 27–8)
Spadl jsem ze skály porostlé arnikou
a teď ležím
 rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe

Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce   Máte příliš velké srdce
na  to abyste s ním mohl žít

Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu   Čvachtavý sníh   Rackové   Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr

Je to smutné nebo možná směsné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já

Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se   Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla

Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
s bacily tetanu s  vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje

DÉŠŤ (s. 77–8)
Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává

Jdu sama v dešti   Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva

Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu   Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává

s. 109 [Vojín, granátometník]
Co to znamená žít s válkou, vzpomínat? To znamená, že nikdy nebýváte sami. Vždycky jste dva, vy a ona – válka… Nemáme příliš na výběr: můžeme buď zapomenout a mlčet, nebo zešílet a začít křičet. To druhé… nemá nikdo zapotřebí… Nejen státní moc, ale ani vaši blízcí… Rodina. Přišla jste sem… Proč jste přišla? Tohle není nic pro lidi… (Nervózně si zapaluje.)
 s. 159 [Matka]
Mezi lidi jsem začala chodit až za rok. Do té doby jsem byla pořád sama, jako malomocná. Mýlila jsem se, lidi za nic nemůžou. Jenže mně tehdy připadalo, že všichni zavinili smrt mého syna; i známá prodavačka v pekárně, i neznámý taxikář, i velitel Gorjačov, všichni že jsou vinni. Táhlo mě to na k těmto lidem, ale k takovým jako jsem já. Seznámily jsme se na hřbitově, u hrobů našich synů. Jedna tam spěchá navečer, autobusem rovnou z práce, druhá už sedí u náhrobního kamene a pláče, třetí krášlí obrubník kolem hrobu. Povídaly jsme si o jednom jediném… O našich dětech… Mluvily jsme jen o nich, jako kdyby byly živé. Ty rozhovory si všechny pamatuju nazpaměť…
s. 160[Matka]
Dnes půjdu za synkem… Potkám přítelkyně. Muži bojují ve válce a ženy potom… My bojujeme po válce…
s. 191 [Praporčice, velitelka zpravodajského oddělení]
Jak jsem se tam dostala? Zavolal si mě velitel: „Je to potřeba!“ Jsme vychovaní na tomto slově, jsme tak zvyklí. Na přestupce ležela na holé matraci mladá dívenka a plakala:
„Doma mám všechno: čtyřpokojový byt, ženicha i milující rodiče.“
„Proč jsi sem přijela?“
„Řekli mi, že je to tu těžké. Že je to potřeba!“
Nic jsem si odtamtud nepřivezla kromě svých vzpomínek.
K čertu s tebou, Afghánistáne!
s. 280 [Alexijevičová]
Vnukli nám a od dětství přímo do genů vtloukali lásku k člověku s puškou. Vyrůstali jsme jako za války a to se týká i těch, kteří se narodily až desítky let po ní. A náš zrak je nastaven tak, že dodnes, i přes veškeré zločiny revolučních mimořádných komisí, Stalinových dozorčích oddílů a také lágrů, po tom, co se nedávno odehrálo ve Vilniusu, Tbilisi či Baku, po Kábulu a Kandaháru, si toho člověka s puškou představujeme jako vítězného vojáka z roku pětačtyřicátého. Už bylo napsáno tolik knih o válce a díky lidskému rozumu a lidským rukám vyrobeno tolik zbraní, že představa zabíjení jiných lidí je zcela normální. Nejlepší mozky se s dětinskou umíněností zamýšlejí nad tím, zda má člověk právo zabíjet zvířata, ale skoro bez pochyb nebo za pomoci narychlo poskládaného politického ideálu jsme schopni obhajovat válku. Zapněte si večer televizi a uvidíte, s jakým tajným nadšením nosíme hrdiny na hřbitovy. V Gruzii, Abcházii  i v Tádžikistánu… A nad jejich hroby opět nestavíme kaple, ale pomníky…

s. 14
V době založení vesnice byl José Arcadio Buendía jakýmsi mladistvým patriarchou; dával pokyny k setbě, radil při výchově dětí a chovu dobytka, nevyhýbal se ani tělesné práci a společně s ostatními usiloval o rozkvět obce.
s. 70
Láska je mor.
s. 178
Vytrvalé opakování týchž jmen v dlouhé historii jejich rodu jí umožňovalo dojít k závěrům, které jí připadaly nepochybné. Auerlianové byli samotářští, ale bystrého ducha; José Arcadiové byli vznětliví a podnikaví, byli však poznamenáni tragickým znamením. Jediní, které nebyla s to nikam zařadit, byli José Arcadio Segundo a Aureliano Segundo.
s. 179
[...]; jediné co jim [synům plukovníka Aureliana] zůstalo společného, byl osamělý výraz, vlastní celé rodině.
s. 190
„Tohleto už znám z paměti,“ křičela Úrsula. „Jako kdyby se čas otáčel kolem dokola a my jsme se octli na začátku.“