Scan barcode
A review by bill369
Literární reportáže by Alena Wagnerová
5.0
s. 32
Mezi příznivce Mladé kultury patřila celá umělecká levice, především Adolf Hoffmeister a Vladislav Vančura, a přirozenými středisky mladokulturníků se stala i dvě divadla: Burianovo Déčko a Osvobozené divadlo s Voskovcem, Werichem a Ježkem. Řada jmen, která jsou dnes nedílnou součástí naší kultury, spoluvytvářela profil tohoto časopisu nebo se v něm uvedla. Své první verše tu tiskli Jiří Orten, Ivan Blatný a Štefan Žáry. Psali sem Jan Drda a Kamil Bednář, začínali tedy Peter Karvaš, Jiří Hájek, Lumír Čivrný, Bohuslav Březovský, Josef Hiršal, Ivan Osvald, Karel Reiner, Ludvík Kundera, Bedřich Stern zvaný Stella, který za války zahynul v Osvětimi, a v časopise bychom našli i kresby Arnošta Paderlíka.
s. 88–89 [popis sudetské krajiny]
Ze všeho nejprve tu ale byla země. Celá ta podivuhodná horská krajina, přísná i vlídná zároveň, přinášející dar prostoru i tíseň z příliš temné zeleně. Země nikdy nelákající dobyvatele, ale přímo stvořená pro ty, kteří ji dovedli pokorně naslouchat. Tady býval Kristus vždycky dřevařem, napínaným na kříži z kamení, a přece houba napojená octem chutnala tak pevně a bezpečně slovem domov. Jako každá tvrdá země, která, nemá-li být opuštěna, potřebuje nejenom práci, ale i lásku, také tato víc připoutávala a za všechnu lopotu nabízela bezpečné bytování v mikrokosmu stráně, lesa, palouku a studánky, světa, který se dal obejít pěšky, jemuž byl důvěrně znám každý strom v nejbližším okolí, ale už třeba ne městečko vzdálené tři hodiny chůze. Světa už tak neadekvátního třicátým letům 20. století. Tady nebylo nikdy důležité, jaká je vláda, ale jaké je počasí, nezáleželo tolik na tom, jak dopadly volby, ale jaká bude úroda, a důležitější než hledat pravdu bylo uživit se. Tady byl stát vždycky oni a země byla my. Soustředěni v této své rovině života nežili tu lidé v pravém slova smyslu jako občané, ale jako poddaní, tak jako mu na ní není dovoleno žít. Jakou roli mohli sehrát tito dobrovolní poddaní země ve hře sil předválečného světa? Jakou jinou materiálu přímo stvořeného k tomu, aby byl zároveň získáván i zastrašován, aby bylo využito jeho bídy i nedostatku – kdy hladem klesne cena lidské duše tak nízko, že je možné si ji koupit třeba za vánočku –, materiálu přímo stvořeného k tomu, aby uvěřil předstírání, že jde o něj, když přitom o něj vůbec nejde.
s. 91
Co s nimi. Co s námi? S lidmi konstelace, kteří mohou stejně dobře zabíjet, jako být zabíjeni, volat po krvi stejně jako láskyplně ošetřovat krvácející? Co s námi, jejichž člověčenství není pevně a neproměnně určeno ani lidskostí, ani barbarstvím, ale možnostmi ležícími mezi těmito dvěma polohami? Čím vším jsme byli? Čím vším jsme mohli být? Čím vším ještě budeme?
s. 144
„Ten sedlák si myslel, že zem je jeho já, jeho všecko a že bez ní nemůže být, ale oni mu otevřeli oči a ukázali, že bez ní být může, a jaký byl otrok.“
Láska je vždycky jakési břemeno. Z člověka teď bylo sňato. Tak proč je mu hůř? Protože je mu líp?
s. 162
Romové totiž přesně rozlišují mezi vně a vevnitř. O to, co je uvnitř, je pečováno; to, co je vně, je plocha pro odhazování odpadků, na které lidem nezáleží a jejíž vzhled je jim lhostejný. V těch četných dokumentech o Romech jsou ale nafilmována jen ona zpustlá schodiště, vyražené dveře a okenní rámy. To, co „gádžové“ vidí, je právě jen to, co je vně; co je vevnitř, kde se lze životnímu způsobu Romů přiblížit, nevidí. Tak se mi i na těch četných internetových záběrech otevíral jen pootevřenými dveřmi pohled do oněch pečlivě upravených romských domácností. Ty pořádně nikdo nenafilmoval a do očí bijícího rozdílu si nikdo nevšiml nebo neměl zájem si všimnout.
s. 225
Z dřívějšího československého památníku se dva roky po rozdělení republiky z nepochopitelných důvodů stal památný prostor jen pro přibližně 2200 v Ravensbrücku vězněných Češek. Novou instalací byl českým ministerstvem kultury pověřen Terezínský památník, prý poté, co slovenské ministerstvo kultury signalizovalo, že Slovensko nemá na nové instalaci zájem. Přeživší slovenské vězenkyně tak už od roku 1998 marně usilují o vlastní pamětní místnost pro těch tisíc Slovenek většinou židovského původu, které Ravensbrückem prošly na konci války. Jenže kapacita prostoru v Zellenbau je vyčerpána, takže se dosud musely spokojit jen s krátkodobými výstavami. Je to ostuda – ne vedení památníku.
s. 238
Paní Halkeová po válce svou starou vlast několikrát navštívila. Kvůli lidem tam, jak říká, starým známým a krajině. Její přítelkyně ne. „Já bych nemohla. Ale na filmy, které vysílají v televizi, na ty se dívám, nedávno třeba na film o Jeseníkách.“ Doma se obě ženy dnes už cítí v Memmingenu, nicméně s několika omezeními: „Někdy si říkám: Co tu vlastně hledáš? To přichází z té pitomé duše, která se s tím nevyrovnala a nikdy nevyrovná. Přijde to na mne tak jednou do roka, ale přijde,“ říká paní Halkeová. „Doma tu jsem, ale ten pocit vlasti má člověk v životě jen jednou, myslím,“ doplňuje její přítelkyně.
s. 241
Broumov se nevnucuje, je prostě zde a dává možnost žít praktický, činný a dělný život v duchovním rámci. Svým původem volyňská Češka a neprávem skoro zapomenutá spisovatelka Marie Stryjová, která zde vyrůstala, to pochopila, když v dopise Josefu Škvoreckému napsala, že „všednost správně pochopená je věčností“.
s. 242
Mně osobně se tady každý den znovu zdálo, že východem slunce se svět vrací na svůj počátek a stačí jen vyjít do rána. A to pro mne začínalo u ovcí. Byly tři. Pásly se od rána do večera, jako kdyby si byly vědomy svého úkolu – spást dolní část klášterní zahrady i s diviznou a kopřivami a její zeleň proměnit v úhledné bobky. Bylo obvykle půl sedmé, když jsem je počítala, ale to ony už si posedaly, pokaždé na jiném místě, ale spolu a klidně přežvykovaly svou snídani, ještě než já jsem začala přežvykovat nad svými texty. Svým způsobem jsem jejich píli obdivovala, ovšem jejich úkolem nebylo nic jiného než se celý den pást. Ve vysoké trávě ale dosud udělaly křížem krážem jen řadu cestiček, protože i jim na prostřeném stole zahrady něco chutnalo víc a něco míň. Mne si nevšímaly. Co tu má co dělat nějaká spisovatelka? Proměnit zeleň trávy v úhledné bobky by stejně nedokázala. Tři týdny potřebovaly, než si mne vůbec všimly, a pohled, který na mne upřely, byl lhostejný, bez stopy zvědavosti, kterou jsem je obdařovala já, navázat kontakt bylo nemožné. Ovce jsou ovce, ale k mému broumovskému ránu patřily.
Mezi příznivce Mladé kultury patřila celá umělecká levice, především Adolf Hoffmeister a Vladislav Vančura, a přirozenými středisky mladokulturníků se stala i dvě divadla: Burianovo Déčko a Osvobozené divadlo s Voskovcem, Werichem a Ježkem. Řada jmen, která jsou dnes nedílnou součástí naší kultury, spoluvytvářela profil tohoto časopisu nebo se v něm uvedla. Své první verše tu tiskli Jiří Orten, Ivan Blatný a Štefan Žáry. Psali sem Jan Drda a Kamil Bednář, začínali tedy Peter Karvaš, Jiří Hájek, Lumír Čivrný, Bohuslav Březovský, Josef Hiršal, Ivan Osvald, Karel Reiner, Ludvík Kundera, Bedřich Stern zvaný Stella, který za války zahynul v Osvětimi, a v časopise bychom našli i kresby Arnošta Paderlíka.
s. 88–89 [popis sudetské krajiny]
Ze všeho nejprve tu ale byla země. Celá ta podivuhodná horská krajina, přísná i vlídná zároveň, přinášející dar prostoru i tíseň z příliš temné zeleně. Země nikdy nelákající dobyvatele, ale přímo stvořená pro ty, kteří ji dovedli pokorně naslouchat. Tady býval Kristus vždycky dřevařem, napínaným na kříži z kamení, a přece houba napojená octem chutnala tak pevně a bezpečně slovem domov. Jako každá tvrdá země, která, nemá-li být opuštěna, potřebuje nejenom práci, ale i lásku, také tato víc připoutávala a za všechnu lopotu nabízela bezpečné bytování v mikrokosmu stráně, lesa, palouku a studánky, světa, který se dal obejít pěšky, jemuž byl důvěrně znám každý strom v nejbližším okolí, ale už třeba ne městečko vzdálené tři hodiny chůze. Světa už tak neadekvátního třicátým letům 20. století. Tady nebylo nikdy důležité, jaká je vláda, ale jaké je počasí, nezáleželo tolik na tom, jak dopadly volby, ale jaká bude úroda, a důležitější než hledat pravdu bylo uživit se. Tady byl stát vždycky oni a země byla my. Soustředěni v této své rovině života nežili tu lidé v pravém slova smyslu jako občané, ale jako poddaní, tak jako mu na ní není dovoleno žít. Jakou roli mohli sehrát tito dobrovolní poddaní země ve hře sil předválečného světa? Jakou jinou materiálu přímo stvořeného k tomu, aby byl zároveň získáván i zastrašován, aby bylo využito jeho bídy i nedostatku – kdy hladem klesne cena lidské duše tak nízko, že je možné si ji koupit třeba za vánočku –, materiálu přímo stvořeného k tomu, aby uvěřil předstírání, že jde o něj, když přitom o něj vůbec nejde.
s. 91
Co s nimi. Co s námi? S lidmi konstelace, kteří mohou stejně dobře zabíjet, jako být zabíjeni, volat po krvi stejně jako láskyplně ošetřovat krvácející? Co s námi, jejichž člověčenství není pevně a neproměnně určeno ani lidskostí, ani barbarstvím, ale možnostmi ležícími mezi těmito dvěma polohami? Čím vším jsme byli? Čím vším jsme mohli být? Čím vším ještě budeme?
s. 144
„Ten sedlák si myslel, že zem je jeho já, jeho všecko a že bez ní nemůže být, ale oni mu otevřeli oči a ukázali, že bez ní být může, a jaký byl otrok.“
Láska je vždycky jakési břemeno. Z člověka teď bylo sňato. Tak proč je mu hůř? Protože je mu líp?
s. 162
Romové totiž přesně rozlišují mezi vně a vevnitř. O to, co je uvnitř, je pečováno; to, co je vně, je plocha pro odhazování odpadků, na které lidem nezáleží a jejíž vzhled je jim lhostejný. V těch četných dokumentech o Romech jsou ale nafilmována jen ona zpustlá schodiště, vyražené dveře a okenní rámy. To, co „gádžové“ vidí, je právě jen to, co je vně; co je vevnitř, kde se lze životnímu způsobu Romů přiblížit, nevidí. Tak se mi i na těch četných internetových záběrech otevíral jen pootevřenými dveřmi pohled do oněch pečlivě upravených romských domácností. Ty pořádně nikdo nenafilmoval a do očí bijícího rozdílu si nikdo nevšiml nebo neměl zájem si všimnout.
s. 225
Z dřívějšího československého památníku se dva roky po rozdělení republiky z nepochopitelných důvodů stal památný prostor jen pro přibližně 2200 v Ravensbrücku vězněných Češek. Novou instalací byl českým ministerstvem kultury pověřen Terezínský památník, prý poté, co slovenské ministerstvo kultury signalizovalo, že Slovensko nemá na nové instalaci zájem. Přeživší slovenské vězenkyně tak už od roku 1998 marně usilují o vlastní pamětní místnost pro těch tisíc Slovenek většinou židovského původu, které Ravensbrückem prošly na konci války. Jenže kapacita prostoru v Zellenbau je vyčerpána, takže se dosud musely spokojit jen s krátkodobými výstavami. Je to ostuda – ne vedení památníku.
s. 238
Paní Halkeová po válce svou starou vlast několikrát navštívila. Kvůli lidem tam, jak říká, starým známým a krajině. Její přítelkyně ne. „Já bych nemohla. Ale na filmy, které vysílají v televizi, na ty se dívám, nedávno třeba na film o Jeseníkách.“ Doma se obě ženy dnes už cítí v Memmingenu, nicméně s několika omezeními: „Někdy si říkám: Co tu vlastně hledáš? To přichází z té pitomé duše, která se s tím nevyrovnala a nikdy nevyrovná. Přijde to na mne tak jednou do roka, ale přijde,“ říká paní Halkeová. „Doma tu jsem, ale ten pocit vlasti má člověk v životě jen jednou, myslím,“ doplňuje její přítelkyně.
s. 241
Broumov se nevnucuje, je prostě zde a dává možnost žít praktický, činný a dělný život v duchovním rámci. Svým původem volyňská Češka a neprávem skoro zapomenutá spisovatelka Marie Stryjová, která zde vyrůstala, to pochopila, když v dopise Josefu Škvoreckému napsala, že „všednost správně pochopená je věčností“.
s. 242
Mně osobně se tady každý den znovu zdálo, že východem slunce se svět vrací na svůj počátek a stačí jen vyjít do rána. A to pro mne začínalo u ovcí. Byly tři. Pásly se od rána do večera, jako kdyby si byly vědomy svého úkolu – spást dolní část klášterní zahrady i s diviznou a kopřivami a její zeleň proměnit v úhledné bobky. Bylo obvykle půl sedmé, když jsem je počítala, ale to ony už si posedaly, pokaždé na jiném místě, ale spolu a klidně přežvykovaly svou snídani, ještě než já jsem začala přežvykovat nad svými texty. Svým způsobem jsem jejich píli obdivovala, ovšem jejich úkolem nebylo nic jiného než se celý den pást. Ve vysoké trávě ale dosud udělaly křížem krážem jen řadu cestiček, protože i jim na prostřeném stole zahrady něco chutnalo víc a něco míň. Mne si nevšímaly. Co tu má co dělat nějaká spisovatelka? Proměnit zeleň trávy v úhledné bobky by stejně nedokázala. Tři týdny potřebovaly, než si mne vůbec všimly, a pohled, který na mne upřely, byl lhostejný, bez stopy zvědavosti, kterou jsem je obdařovala já, navázat kontakt bylo nemožné. Ovce jsou ovce, ale k mému broumovskému ránu patřily.