s. 17
„Ne, stavbu jsme neměli“ vykládala Gervaisa. „Já to vůbec netajím. Lantier není tak hodný, abych chtěla být jeho manželkou. Kdyby tady nebyly děti, ó je! … Bylo mi čtrnáct a jemu osmnáct, když jsme měli první. Druhé přišlo za čtyři léta… Přišlo to tak, jak to obyčejně přichází, to víte… Nebyla jsem doma šťastná. Starý Macquart mě pro každou hloupost kopal do zadku. A to víte, tak se člověk jde povyrazit z domu… Mohli jsme se vzít, ale rodiče nechtěli, už ani nevím proč.“
s. 33
„Nejsem ctižádostivá, na mou duši, nechci toho mnoho… Můj ideál, to je klidně pracovat, mít vždycky co jíst, mít nějaký čistý koutek, kde by se dalo spát, víte, postel, stůl a dvě židle. Víc nic… Chtěla bych ovšem také vychovat svoje děti, udělat z nich poctivé lidi, kdyby to bylo možné… A pak ještě jedno přání: aby mě muž netloukl, kdybych s nějakým jednou žila pohromadě. Ne, to by se mi nelíbilo, kdyby mě bil… A ti he všechno, vidíte, to je všechno…“
s. 35
„Tak vy se jmenujete Bumbal Bezinka, pane Coupeau?“
„To kamarádi mi dali tu přezdívku, protože si obyčejně dávám bezinkovou, když mě přes noc zatáhnou někam do vinárny. No, Bumbal Bezinka nebo Perko – jméno jako jméno, ne?“
s. 38
Nesmí si nikdo myslit, že snad má kdovíjak pevnou vůli! Naopak, velmi slabou. Jde, kam ji kdo strká, ze samého strachu, aby nezpůsobila druhému zármutek. Jejím snem by bylo žit v poctivé společnosti, protože špatná společnost je prý jako rána palicí, rozrazí vám to lebku a utluče to ženu jakoby nic. Celá se vždycky strachy zpotí, když pomyslí na budoucnost; je prý, jako když se vyhodí peníz – dopadne lící nebo rubem podle toho, jak ho dlažba obrátí.
s.98
Uprostřed těch klepů Gervaisa, klidná a usměvavá, zdravila od dveří svého chrámu všechny známé přívětivým pokynem hlavy. Ráda zaběhla při žehlení na okamžik ke dveřím a usmála se na celou ulici s pýchou obchodnice, které patří kousek chodníku. Ulice Goutte-d'Or jí patřila, by i sousední ulice, i celá čtvrť!
s. 301
Ne, na mou duši, bída nezabíjí dost rychle!
s. 317
Úspěch knižního vydání Zabijáku byl ve své době událostí, jakých je v dějinách literatury málo. Až dosud byl Zola jen známým spisovatelem mezi mnohými; nyní se stal naráz slavným. Jedni ho obdivovali, druzí mu nemohli přijít na jméno, ale všichni ho četli.
V původních autorových plánech se měl celý román točit kolem hospody u Colomba; ta měla být jakými ústředním motivem, zrůdným symbolem alkoholismu. („Assommoir“ byl v tehdejší hantýrce pařížského polosvěta výraz pro kořalnu, přibližně jako časky „zapadák“; u nás se však už vžil tradiční překlad „Zabiják“, jenž ostatně plně odpovídá smyslu i konečnému vyznění knihy.) Později postavy v rukou autorových ožily vlastním životem a těžiště románu se přesunulo na příběh Gervaisy, Coupeaua a Lantiera; symbolický název však už knize zůstal.