s. 29
Byl rusofil. Kromě toho, že jako Východoslovan vypadal, ještě ke všemu byl rusofil. Ale, jak pregnantně pravila jedna klasička detektivní literatury v trochu jiné klasifikaci, byl rusofil neškodným literárním způsobem. Přivedlo ho k tomu zbožnění Majakovského, jehož souborné vydání, jak víme, tvořilo nepostradatelnou součást mobiliáře. Měl rád ruskou literaturu, kupodivu ze sovětské jen vybíral a velmi. Pro tu literaturu a občasné názory z jiných oblastí se pro něj záhy ujalo přízvisko Široká ruská duše. Užívali jsme je, když jme ho chtěli popíchnout, vytočit, což se udávalo nikoliv zřídka. (A vykoumal jsem je já, a to tedy zrovna není obvyklá tvůrčí invence.)
s. 159
Poslední poznámka na dané téma. Vašek si nějak oblíbil z jedné feldkurátské epizody povzdechnutí „Jeníčku, Jeníčku! Macatá děvka – to je můj celý život“. Třeba odložil knihu nebo odmrštil skripta a takhle se odreagoval.
s. 163
Literaturou Vaškova srdce bylo Salingerovo Kdo chytá v žitě. Lehce pochopitelné, zato bych nepředpokládal, jak na sebe nechá zapůsobit Bradburyho Marťanskou kroniku. Sci-fi! To zrovna nemusel a nemám povědomí, že by ještě něco z téhle branže vůbec vzal do ruky. Styl fantasy by ho pravděpodobně znechutil. Zato párkař a poslední Marťané v povídce Mrtvá sezóna, jednoznačně Vaškova záležitost eminentní úrovně.