s. 19–20 [z básně Se složenými vesly]
 Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům,
já, který se učím teď chápati jich nedůvěřivost k lidem,
já, který se naučil rozuměti jejich nejmenším hlesům
a daleko lidí býti šťasten i trpěti s jejich klidem;
svých včerejšků neznám a svoje zítra zpívám na vrších vřesům.
s. 27
 ZIMNÍ NOC 
To není země, to je sen, 
jejž bledý měsíc vykouzlil 
pod zastíněnou oblohou 
na vlnách sametových mil. 

To není země, to je div, 
nesmírná hudba bílých cest, 
jež pro své tiché jiskření 
do hlubin strhly světlo hvězd. 

To není země, to je zjev, 
jenž vyplul z nekonečnosti. 
Já, blázen, bod a cizinec, 
jdu směšný mraznou věčností. 
s. 28 [z básně Prosté sloky]
 II 
Nevíme kam a nevíme proč, 
záhady všude je tolik; 
nebesa hvězdná podivná jsou, 
podivný květnatý dolík, 

tak jako každý života děj, 
černých těch borů tam zrání – 
i to, že dřepič z kaváren, já, 
šťasten jsem na sněžné pláni. 
s. 52 [z básně Lamači]
 Nad námi modrá nebesa, pod námi hučí řeka, 
dubnová pohoda křehká po stráních táhne sladce, 
mladistvá zeleň dole svítí jasná a měkká; 
kámen a železo zpívají radostnou píseň práce. 
s. 54
V MODŘÍNECH
V květnovou zeleň modřínů,
ve smaragdovou lázeň
hodil jsem srdce únavu
a mozku střízlivou kázeň.

Dostal jsem ukrutnou, divou chuť
celý se ponořit do ní;
ne jako člověk, jak strom se chvět
pod cvalem větrných koní.

Tak zatraceně býti nah!
Tak moudrý, pevný, svěží!
Tak samozřejmě přijímat
měnlivý život, jenž běží!

Celý jsem vtiskl se do stráně,
jí sestoupil jsem až ke dnu,
čekal, až zapustím kořeny
a větve zelené zvednu.

Modřínů vlající chocholy
nad hlavou šuměly mi,
les v nitro vcházel mi pomalu
a všemi smysly mými.
s. 72 [z básně Genesis]
Ze snů a mrákot probral jsem se v zoři,
jež mízou voněla od lesů vanoucí;
zelené vlny sladkovodních moří
šuměly osud můj a cesty budoucí.

Tu trochu klopýtal jsem v měkkém mechu
omámen vůněmi a ptáků jásotem;
však pryskyřice dodaly mi dechu:
se zemí srůstaje svým žiji životem.
s. 94
STESK NA KONCI LÉTA
Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko
jak lodí pokojné a bílé plachtoví;
vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko,
na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
– i cesta za květy a sluncem poraní –
předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla,
se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle,
přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů,
je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem,
mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno – zda sytostí či hladem? –
chce sladkou moudrostí být upokojeno.
Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval.

Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové:
jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval,
jsem příliš lidský rek pro snění nachové…

Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě
a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě:
s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.