s. 109 [Vojín, granátometník]
Co to znamená žít s válkou, vzpomínat? To znamená, že nikdy nebýváte sami. Vždycky jste dva, vy a ona – válka… Nemáme příliš na výběr: můžeme buď zapomenout a mlčet, nebo zešílet a začít křičet. To druhé… nemá nikdo zapotřebí… Nejen státní moc, ale ani vaši blízcí… Rodina. Přišla jste sem… Proč jste přišla? Tohle není nic pro lidi… (Nervózně si zapaluje.)
 s. 159 [Matka]
Mezi lidi jsem začala chodit až za rok. Do té doby jsem byla pořád sama, jako malomocná. Mýlila jsem se, lidi za nic nemůžou. Jenže mně tehdy připadalo, že všichni zavinili smrt mého syna; i známá prodavačka v pekárně, i neznámý taxikář, i velitel Gorjačov, všichni že jsou vinni. Táhlo mě to na k těmto lidem, ale k takovým jako jsem já. Seznámily jsme se na hřbitově, u hrobů našich synů. Jedna tam spěchá navečer, autobusem rovnou z práce, druhá už sedí u náhrobního kamene a pláče, třetí krášlí obrubník kolem hrobu. Povídaly jsme si o jednom jediném… O našich dětech… Mluvily jsme jen o nich, jako kdyby byly živé. Ty rozhovory si všechny pamatuju nazpaměť…
s. 160[Matka]
Dnes půjdu za synkem… Potkám přítelkyně. Muži bojují ve válce a ženy potom… My bojujeme po válce…
s. 191 [Praporčice, velitelka zpravodajského oddělení]
Jak jsem se tam dostala? Zavolal si mě velitel: „Je to potřeba!“ Jsme vychovaní na tomto slově, jsme tak zvyklí. Na přestupce ležela na holé matraci mladá dívenka a plakala:
„Doma mám všechno: čtyřpokojový byt, ženicha i milující rodiče.“
„Proč jsi sem přijela?“
„Řekli mi, že je to tu těžké. Že je to potřeba!“
Nic jsem si odtamtud nepřivezla kromě svých vzpomínek.
K čertu s tebou, Afghánistáne!
s. 280 [Alexijevičová]
Vnukli nám a od dětství přímo do genů vtloukali lásku k člověku s puškou. Vyrůstali jsme jako za války a to se týká i těch, kteří se narodily až desítky let po ní. A náš zrak je nastaven tak, že dodnes, i přes veškeré zločiny revolučních mimořádných komisí, Stalinových dozorčích oddílů a také lágrů, po tom, co se nedávno odehrálo ve Vilniusu, Tbilisi či Baku, po Kábulu a Kandaháru, si toho člověka s puškou představujeme jako vítězného vojáka z roku pětačtyřicátého. Už bylo napsáno tolik knih o válce a díky lidskému rozumu a lidským rukám vyrobeno tolik zbraní, že představa zabíjení jiných lidí je zcela normální. Nejlepší mozky se s dětinskou umíněností zamýšlejí nad tím, zda má člověk právo zabíjet zvířata, ale skoro bez pochyb nebo za pomoci narychlo poskládaného politického ideálu jsme schopni obhajovat válku. Zapněte si večer televizi a uvidíte, s jakým tajným nadšením nosíme hrdiny na hřbitovy. V Gruzii, Abcházii  i v Tádžikistánu… A nad jejich hroby opět nestavíme kaple, ale pomníky…