s. 65–6
Je konec prosince 1945, osm hodin večer. Paní Carson Woolfová sedí potmě na pohovce, kouří a baví se tím, že pozoruje fantastické proměny vyplouvající z temnot, když občas z ulice reflektor nějakého vozu chrstne trochu záře do oken. Nesní ani nebdí, je pohroužena do onoho podivného duševního stavu, v němž myšlenky mají formu barev nebo vůní a v němž člověk neuvažuje v slovech, nýbrž v náladách. Paní Woolfová každého dne, když nejsou v domě hluční hosté, vysedává po večeři takhle potmě, zapalujíc cigaretu od cigarety a chutnajíc všemi smysly bezobsažnou nudu. A tyto chvíle polodřímotné zahálčivosti jsou vedle hodin spánku jediným únikem z nezměnitelného řádu šedivého života. Znudění lidé touží většinou po akci, po něčem novém, nepředvídatelném, po ději se zápletkami, ale paní Carson Woolfová už dávno není zvědava na žádnou událost, neboť právě děj jejího nesplavného osudu ji k smrti nudí. O její osobnost, o její stavení a jeho ovzduší tříští se každá nová příhoda a každé dobrodružství, zanechávajíce před prahem domu své vzrušující náplně a vstupujíce dovnitř jen štěrbinami, odrané a banální k uzívání. Paní Woolfová v samých zárodcích událostí — v zazvonění telefonu, v klepání na dveře, v příchodu listonoše, v radostném nebo plačtivém výkřiku dcerčině — čte s únavnou spolehlivostí pokračování děje i závěr. Je jí jako vězňovi, kterému je dovoleno číst jen jednu jedinou knihu. Ale paní Woolfová nečte román, ani lyriku, čte svůj vlastní život, z něhož únik nevede na žádný karneval citů a nových zkušeností, nýbrž do bezmyšlenkovitého ticha.
s. 113
„Vám, mladý muži, nepřipadá, že většin lidí je jakoby slepá?“
A vzápětí dodal třaslavým, věšteckým hlasem větu, jež posluchače nemálo zaujala a udivila:
„Nezdá se vám, že člověk sám sobě strašlivě ubližuje, protože nevidí ze sebe?“
[…]
„Proč myslíte? Tolik lidí umí stavět domy, ale jen málokdo domov.“
„Vy jste nějak zanevřel na lidskou společnost!“
„Vůbec ne! Copak mohu zanevřít na vzduch, protože jsou v něm bacily? Ale ta slepota, ta příšerná slepota našeho pokolení! Někdy mi připadá, že bychom měli ztratit zrak, abychom skutečně prohlédli.“
„Co by se potom stalo?“¨
„Nikdy jste si nepovšiml, kolik láskyplné opatrnosti je v slepcově počínání?“
s. 136
„Mne do toho nepleťte! Poslouchejte, doktore, tak bych řek, že držím za pačesy to hlavní, voč napořád klopejtáte. Sure, že to mám! Vy jste uzavřenej. Nikdo vo vás nic neví, nikdo, nejen ta baba Nosková. Nic dobrýho, ale hlavně taky nic špatnýho. Vy ste všude záhadnej cizinec. A protože vo vás nikdo nemůže povídat, co by bylo trochu pravda, ste jako kanár mezi vrabcema. Měl byste se zpovídat.“
s. 153
V té chvíli patrně viděl, jak se vyplácíme z pohřbení za živa, jak si kupujeme čas, jak zdánlivě zastavujeme jeho běh a přestáváme být kyvadlem. Podle něho kupujeme čas penězi, zdravím, rozumem, abychom se ohlušili a neslyšeli vlastní tikot, abychom se opili a neviděli, jak se tmí, abychom se narkotisovali hrou, úspěchem, svou dobrou pověstí, slávou, čert ví, čím ještě, a zapomněli, že nám časnost úží dech. On sám nepochybně už dávno v sobě nosí smrt a nemyslí v našem čase. Pro něho jistě činnost naší společnosti je hra na slepou bábu a náš celý svět je osiřelý.“