bill369's reviews
294 reviews

ÚRYVEK 1
Ekonomickým vztahům, do kterých ses narodil a které sám reprodukuješ, vládne těžařská mentalita.

ÚRYVEK 2
Já zapínám aplikaci Platformy, přesedlám na pracovní kolo a vyrážím. Čekáš na jídlo, které sis objednal, můj čas je pro tebe levný. Mě stojí všechno.

ÚRYVEK 3
Zrušit automobily a muže by bylo zapotřebí na celém světě současně.

s. 10
Nechte maličkých přijíti ke mně. Jsem komora prznitelů venkovských husiček, jsem komora tetelících se zlodějíčků a onanujících mladíčků, jsem komora sebevrahů a komora snílků. Patřím všem, kteří do mne vstupují a třísní mě svým tajným hříchem, svou trapnou neřestí. Ty všechny bez rozdílu přijímám do své sešlé náruče, tisku je k svému hermafroditnímu tělu, neboť jsem ve svém stáří ztratila půvaby ženskosti, můj pramen ženství dávno vyschl. Jsem pustina. Můj živel je světlíkový prach, ukládající se v mých útrobách až do té doby, kdy dojde k novému vrásnění země. Jsem tím, co ze mne učiní moji návštěvníci, přicházejí mě oblažit jako zestárlou děvku jen ve chvílích své bezmoci a úzkosti. Jsem paměť snů, vršených v prachu u mých nohou a měnících se v prach a jiných snů z prachu povstávajících. A pták, jenž spí u stropu hlavou dolů, se tehdy probouzí a přelétá, pleská křídly o stěny, o okýnko do světlíku, o tvář dítěte svítící v polotmě. A jindy se mění v myš či spíše v krysu.
s. 28
Je to Jurova nejdelší výprava do světa, který se rozkládá od pohovky k stříbrnému nálevnímu pultu, na němž může Jura oči nechat. A také sodovka Juru do hloubi duše vzrušuje, přikládá si chladnou sklenici k uchu a poslouchá, jak voda šumí, a přitom pokradmu pozoruje, jak v ní bublinky vystupují ode dna vzhůru k hladině a tam se vytrácejí. Jura prodlužuje co nejdéle ten závratný okamžik plný šumění a bublání a mizení, než zázračnou vodu spolyká několika chvatnými doušky a popálí si hrdlo. Otálí i proto, že se mu líbí pozorovat vlastní matný obraz v lesklé desce pultu. A někdy, když Jura váhá příliš dlouho, bublinky vyprchají a vodní oheň už v krku nepálí. V osudu sodovky poznává Jura pomíjivost věcí. Cítí se oklamán a přičítá vinu Alici.
s. 43
Jsem kůže. Nejsem však kůže jako taková, ale kůže lidská. Jsem ochrannou slupkou, kůrou, jež chrání tělo jako vzácný plod před světlem. Nebýt mne, byl by člověk ve své pošetilosti s to nechat své tělo rozplynout ve světě. Jsem mezí, která tělo drží v jeho tělesnosti. Dokud jsem, tělo trvá, rozpadám-li se, i tělo je odsouzeno k rozpadu. Jsem kůže. Skrze mne se na okamžik setkávají bytosti, které hned vzápětí půjdou zasněženou pěšinkou, každý sám, ponechávajíce za sebou dohořívající Babylón neporozumění. Tření kůže o kůži, jež se nazývá rozkoš, nemá nic společného s duší, kterou chráním a která je všude a nikde.
s. 122
Jsem národ. Bydlím v bytě proti Olšanskému hřbitovu, v bytě po Židech a Němcích. Živí v něm postupují místo mrtvým, kterým je už těsno v komoře. Poslední živý, Diviš Paskal, bude jako Dionýsos a Orfeus rozsápán, je to Diviš Zagreus, ten, jenž ve světlíku, či vlastně v sobě objevil svět. Jaká troufalost a jaká domýšlivost! Jsem nový Davidovič, který se narodil a jehož osud je předem zpečetěn.
Ale možná jsem jen pták Komorník, který spí hlavou dolů, anebo krysa Komornice, která se tře o nohy z vděčnosti za chlebové drobty.
s. 148
A všude samá slova, slova slova…
s. 162
Dušičky se upínají k životu skrze věci či spíš skrze ostatky věcí. Tyto ostatky jako by byly jakýmsi příslibem znovuzrození, zástavou nového života. Je tu přece ona aura, ono prazvláštní fluidum, které věci obklopuje a oživuje a které mrtví vnímají mnohem citlivěji než živí. Dotýkat se věcí je téměř jako dotýkat se samého života.
s. 168–9
Kdybych byla raději kamenným andělem, povzdychne si Alice Davidovičová, když jde kolem hrobky, kterou obývá pan Turek, takový anděl nemá vzpomínky ani naděje, ten jenom pomíjí a rozpadá se, kámen je mrtvý.
Melancholický anděl se pousměje Alicině bláhovosti. On že jen pomíjí a rozpadá se? Kámen že je dočista mrtvý? Kdyby jen Alice tušila, jak v něm všechno pracuje k proměně, jak procitá, pomalu, běda, velmi pomalu. Ale jednou přijde ten den, možná už je blízko, všichni hřbitovní andělé, snící svůj kamenný hřbitovní sen, obživnou, sestoupí z náhrobků a opustí morovou vinici. A v týž den obživnou i všichni krejčovští panáci. Až jednou…
s. 169–70
VÝBORNÁ KAPITOLA MELANCHOLICKÝ ANDĚL!!!!

s.  77
Za jiných okolností by to mohla být úchvatná podívaná. Proud zrychlených elektronů narážejících na paprsek energie sršivě světélkoval oslňující září a paprsek, mizící kdesi v nekonečné prázdnotě, jiskřil v třpytivém tanci částic.

s. 151–2
Seděla jsem na prahu. Rozrušením jsem byla bez sebe. Polobotka ležela na rohožce, druhou jsem měla pořád na noze. Takhle jsem seděla dlouho. Pokoušela jsem si utřídit myšlenky. Kdybych kouřila, byla bych kouřila. Chtěla jsem vidět Søndermarken.
s. 160
Spousta věcí zní krásně, spousta věcí by tam klidně být mohla. Můžete tam dát skoro všechno. Ale musí to mít nějaký důvod. Každý blb dokáže na scénu uvést srandovního chlapíka v klobouku.

s. 16
Večer v listopadu
Milujeme se v koupelně,
pak už jen zahrada pole les.

Semena růžence mi padají skrz prsty,
jsem slabá v kolenou, vaříš mi silnou kávu.
Horkost na tváři před kamny.

Neříkáš skoro nic nahlas,
ale jakmile se začne stmívat,
silnými údery rozbíjíš dřevo.
s. 19
Voda a voda a voda
V zářezech povědomé krajiny
slunce. V noci mrzlo a tady cosi
v ojíněných travinách
v řinčení dravců.

Je-li můj jazyk nejasný,
i já jsem kouřová clona,
a nezachytím-li se cizího,
nejsem vůbec.

Na tebe ale myslím,
na celistvý pohyb.
Všechno pro tebe je prostupnost,
mizíš a zjevuješ se.

Neříkáš: muž nebo žena
myslíš jen: mé a tvé jméno
se prostoupí
jako voda a voda.
s. 28
Bílý jetel
Stříbrozlatý opar nad loukou
proud praská v ohradníku
oběšenci ve stodole.

V noci jdeme na jetel.

Voláme na sebe
ozvěna do ozvěny
tma do tmy.
s. 31
Zjevení lesa
Rána je ještě čerstvá – vytéká březová voda.
Zajíc bázlivě upije a vloží
rozchodník, řebříček, ohnici polní
na mokvající pařez.

Ještě není nic vidět, ale čas je ledový krystal.
Dechem ho rozpouštíš, jehličí praská v bíle
mlze.
Tehdy a teď, námraza je pohyb růstu.
Nabídnout tělo znamená zmnožit prostor.

Srna a kámen prohlédnou a vidí.
Voda prohlédne a vidí –
jsem mnohost
jsem bez konce.

Teď a tehdy vidíme v pohybech
ve změněném rytmu dechu –

zajíc smrk
srna mechová bříza
v káněti poznáme pohyby jedle
kameny ve větru.
s. 35
Anna je v lese
V lese je Anna. Nepřetržité, obrozující se
teď doráží jako vlny na kamenitý břeh. Čeří se
vrabci, vrány se přelévají ve vzdušných vírech.
Kráčím do kopce, ani kameny mi v cestě 
nestojí. Jdu strmě, jdu stezkami zvěře.
Větvemi propadá bledý, ojíněný měsíc, ale
slunce ještě nezašlo. Z hájovny zakřičí husy,
voda pod ledem se pohne. Jdu a na mé cestě se
otevírá zem, vidím koruny prastarých buků, 
každá větev nese příbytek a jeho okna mi svítí
vstříc. Rozprostírá se jako před dotekem,
měkké jedle vydají chladnou vůni. Stoupám
na vrchol, odkud se odlamuje skála, vystoupím
k západnímu průzoru, kde teprve raší modříny,
ale najdu mechovou mýtinu s rozstříklým
světlem. To je smrt. To je prostor jmenování.
Vyslovení započalo vidění; jakmile se slova
smísila s prostorem, začal se množit ve všech 
svých pohybech a časech.

s. 9
I když jsem brečela. Kvůli pohankovému koláči. Včera kvůli něčemu taky. I předevčírem. Poslední dny cítím únavu, která nikam nemizí, a taky nepohodlí. A úzkost kvůli zdraví. Svírá se mi z toho hrudní koš. Já si to všechno ale odpouštím.
s. 23–24
Sedím v sobě jako v krytu,
který bombarduje pěkno světa:
jarní kvítí před domem,
usměvaví lidé na ulicích.

Nic se neděje
BOOM!
Nic se neděje
BOOM!

Okna paneláků se lesknou na slunci,
děti na hřišti se hlasitě smějí –
jsou to všechno věty
jak z učebnice pro první třídu.

Nauka života v bezpečí
zahrnuje praktický výcvik:
jít do kavárny,
pořídit si kočku,
spát u otevřeného okna,
zamilovat se.

A teď asociační úkol:
letadlo znamená dovolená,
sanitka znamená covid,
večerní zprávy znamenají daleko.

Vědomí se redukuje na úroveň nemluvněte –
se stejným obdivem objevuji okolní svět,
kde se nic neděje,
nic se neděje
BOOM!
s. 28
Nová příchuť chleba
Ukradli nám obilí,
tisíce tun.

Tentokrát se to dozvíme,
ne za šedesát let, ale přes internet.

Nakrájím bochánek
a posbírám prstem drobky.
Pozítří – Den paměti a smíření.
Ale Never again –
slogan celé naší historie.
Každý den je teď o paměti.

Ta, kterou mám já, mi našeptává,
abych nakupovala konzervy do špajzu,
sušila chléb,
skladovala luštěniny.
Zdědila jsem strach z hladomoru,
zdědila jsou ale i jeho osud?

Chléb je zase posvátný.
Ne „sůl nad zlato“,
ale vypečené těsto
z mraženého polotovaru
z obchodu v sousední ulici.
Tolikrát mi zplesnivěl,
ale never again.
s. 32
Zatnout svaly, abych se uvolnila;
otevřít oči, abych neviděla, co nechci
a co má stále pronásleduje.
Pronásleduje celou hlavu
samovolným napětím čelisti,
obrazy pod víčky,
sirénami v uších
během extrémně tichých okamžiků.
Pronásleduje příchutí krve
z prasklých nosních žilek
kvůli přesušenému vzduchu,
teplu a bezpečí domova.
s. 39
Všem nám chybí slovní zásoba
Budeme potřebovat
hodně nových slov.
Teď se na všechno dá povědět jen:
zmatek.
Ale zmatek po zprávě,
že někdo, koho jsi miloval,
teď válčí,
je jiný
než zmatek,
který ti brání mu zavolat –
je jiný
než zmatek,
když umírá někdo,
o kom jsi sice věděla,
ale neznala ho –
je jiný
než zmatek,
když vidíš usmívat se
kamarádku po týdnu bez jídla –
je jiný
je jiný
než další a další zmatky,
které ještě nedokážeme rozlišit.
Jednou na ně všechny budeme mít různá slova.
s. 48
Bojím se, že se

vrátí
rakovina
rusové
hladomor
Černobyl
atomový hřib
mor
bolest kůže
příchuť kovu
úzkost

nevrátí
Krym
ukradené životy
amputované končetiny
vlasy a obočí
zničené domy
deportované děti
chuť
spánek
libido
s. 63
(–––)
Občas je těžké pochopit, v čem spočívá nespokojenost dané chvíle. Ale často
SE     prostě     CHCE
     ABY BYLO JINAK

aspoň trochu, Psala mi O. o Záporožské elektrárně a já se teď bojím vlastních fatalistických myšlenek. Když v noci slyším letadlo, na strop se mi promítají obrazy. Bojím se. Já se bojím. Necítím se v bezpečí. A proto je mi smutně a depresivně. Modlit se za mír? Myslet na vítězství? Opakovat si v hlavě, jak bude zase všechno dobré? Jak sebe sama v takových chvílích podpořit? Jak se sebou o tom všem mluvit?
s. 71
Po 24. únoru už se nevzbudím pětadvacátého.
24. února už trvá 207 dnů.
Jediným přáním je skutečné zítra.
Přáním, které zní uprostřed války
jako křik nemluvněte
narozeného v krytu.
s. 80 [z Doslovu  Lenky Kuhar Daňhelové]
Nemoc je jako kočka. Pomalu si s obětí zahrává, největší úsilí vynaloží na to, aby zůstala co nejdéle živá a trpěla. Proč mě vůbec tohle přirovnání napadlo? Proč mám vlastně ráda kočky?

s. 17
Vězení proto ideologicky funguje jako abstraktní místo, kam odkládáme nežádoucí osoby, čímž z nás snímá odpovědnost přemýšlet o skutečných problémech sužujících ty komunity, z nichž vězni v tak nepřiměřeném počtu pocházejí. Věznice vykonává právě tuto ideologickou práci: zbavuje nás odpovědnosti vážně se zabývat problémy naší společnosti, zejména těmi, které jsou způsobeny rasismem a stále více i globálním kapitalismem.
s. 18
Masové věznění přináší zisky, zatímco pohlcuje společenské bohatství, a má tak sklon reprodukovat tytéž podmínky, které přivádí lidi do vězení.
s. 20
Vězení je jedním z nejdůležitějších prvků z našeho vizuálního prostředí. Proto existenci věznic považujeme za samozřejmou. Vězení se stalo klíčovou složkou našeho zdravého rozumu. Je tu všude kolem nás. Neptáme se, zda má vůbec existovat. Stalo se natolik součástí našich životů, že je třeba značného imaginativního úsilí, abychom si život bez věznic vůbec dokázali představit.
s. 36
Dokonce ani antirasističtí historici podle ní nejdou dostatečně daleko při zkoumání způsobů, jak se z černochů vytvářeli zločinci. Poukazují na to – což je podle Curtin částečně pravda –, že po emancipaci donutila nová sociální situace velké množství černochů ke krádežím, pokud měli vůbec přežít. Právě překvalifikování drobných krádeží na těžký zločin uvalilo značný počet černochů do „nevolnictví“, které zlegalizoval třináctý dodatek k ústavě.
s. 44–5
Je třeba také zdůraznit, že tresty měly rovněž genderově podmíněnou povahu. Ženy byly často trestány v rámci domácnosti, přičemž mučicí nástroje někdy úřady dodávaly přímo domů. V Británii sedmnáctého století byly ženy, které jejich manželé označili za hádavé a mužům neposlušné, trestány pomocí tzv. uzdy na klevetnice neboli „ohlavky“, což byla ohlávka s řetězem opatřená železným jazykem, který se ženě zavedl dovnitř úst. Ačkoli byly takto mučené ženy často vláčeny na veřejnosti, někdy se toto zařízení též zavěšovalo na zeď domu, kde byla „potrestaná“ žena připoutána, dokud se ji manžel nerozhodl propustit. O těchto formách trestání žen se zmiňuji proto, že se jimi (podobně jako trestům ukládaným otrokům a otrokyním) vězeňští reformátoři zabývali jen zřídka.
s. 47
Dokud nebyla přijata myšlenka nedotknutelnosti individuálních práv, nemohlo být ani uvěznění chápáno jako trest smrti. Pokud by jednotlivec nebyl vnímán jako nositel nezcizitelných práv a svobod, pak by odnětí těchto práv a svobod vyloučením jednotlivce ze společnosti do prostoru tyransky řízeného státem nedávalo smysl. Ten mohlo mít  vykázání za městské hranice v zeměpisném smyslu, nikoli však změna právního postavení jednotlivce uložením trestu odnětí svobody.
s. 51
Dnes je samovazba – vedle mučení či přímo jako forma mučení – považována za nejhorší možnou formu trestu. Tehdy se však předpokládalo, že má osvobozující účinek. Tělo bylo uvrženo do samoty, aby se duše mohla povznést. Není náhodou, že většina reformátorů té doby byla hluboce věřící, a proto architekturou vězení napodobovali architekturu a režim klášterního života. Přesto pozorovatelé nového modelu vězeňství záhy v režimu samotky rozpoznali skutečný potenciál pro rozvoj šílenství.
s. 57
Jestliže román jako kulturní forma napomohl vzniku vězeňství, pak reformátoři vězeňství byli nutně ovlivněni myšlenkami, formujícími se a formovanými prostřednictvím románu 18. století.
V kampaních týkajících se vězeňství hraje literatura i nadále významnou roli. Ve 20. století procházela zejména vězeňská literatura pravidelnými vlnami popularity. Veřejné uznání vězeňského psaní se v USA historicky protíná s vlivem sociálních hnutí, která volala po reformě či rovnou po zrušení vězeňství.
s. 69
Studie dokazují, že ženy končily v psychiatrických zařízeních dokonce častěji než muži, a naznačují, že zatímco vězení a věznice převažovaly coby instituce určené ke kontrole mužů, psychiatrická zařízení plnila podobný účel v případě žen. Tedy že deviantní muži byli konstruováni jako zločinci, zatímco deviantní ženy jako nemocné/nepříčetné. Režimy, které tento předpoklad odrážejí, jsou i nadále základem ženských věznic. Psychiatrické léky jsou vězněným ženám nadále distribuovány v mnohem větší míře než jejich mužským protějškům.
s. 73
Podle tehdy převládajících názorů byly odsouzené ženy nenapravitelně „mravně padlé“ bez možnosti spasení. Jestliže mužští zločinci byli považováni za veřejné osoby, které jednoduše porušily společenskou smlouvu, na ženské pachatelky se pohlíželo jako na osoby, které přestoupily základní morální principy ženství.
s. 75–6

Jak navíc upozornila Lucia Zedner, praxe udělování trestů ženám v rámci nápravného systému často vyžadovala, aby si ženy bez ohledu na rasu odseděly za podobné delikty delší trest než muži:

Zedner zároveň upozorňuje, že tuto tendenci posílat ženy do vězení na delší dobu než muže urychlilo eugenické hnutí, „které usilovalo o to, aby byly ,geneticky méněcenné' ženy vyřazeny ze společnosti na co nejdelší část svého plodného období života.“

s. 78–9
Paradoxní je, že místo toho, aby požadavky na zrovnoprávnění daly vězeňkyním větší možnosti profesního i obecného vzdělávání a zdravotní péče, často vedly k nastolení represivnějších podmínek pro ženy. To je nejen důsledek uplatňování liberálních – tedy formalistických – představ o rovnosti, ale také, což je ještě nebezpečnější, důsledek toho, že mužské věznice slouží jako určitá norma trestu.
s. 83
Studie o ženských věznicích po celém světě ukazují, že sexuální zneužívání je trvalou, jakkoli nepřiznanou formou trestu, jemuž jsou vystaveny ženy, které mají tu smůlu, že se dostanou do vězení. Jedná se o jeden z aspektů života ve vězení, s nímž se ženy mohou setkat, ať už přímo, nebo nepřímo, a to bez ohledu na psané zásady, kterými se daná instituce řídí. V červnu 1998 navštívila Radhika Coomaraswamy, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí na ženách, federální a státní věznice a imigrační a naturalizační detenční zařízení v New Yorku, Connecticutu, New Jersey, Minnesotě, Georgii a Kalifornii. Povolení navštívit ženské věznice v Michiganu, kde padla závažná obvinění ze sexuálních zneužívání, jí bylo odepřeno. V návaznosti na své návštěvy Coomaraswamy oznámila, že „sexuální zneužívání ze strany vězeňského personálu je v ženských věznicích v USA velmi rozšířené“.
s. 87
Termín „vězeňskoprůmyslový komplex“ zavedli aktivistky a badatelé, aby zpochybnili převládající přesvědčení, že hlavní příčinou rostoucího počtu vězňů je zvyšující se míra kriminality. Namísto toho tvrdili, že výstavba věznic a s ní spojená snaha zaplnit tyto nové budovy lidskými těly jsou poháněny ideologií rasismu a honbou za ziskem. Tento termín poprvé použil sociální historik Mike Davis s kalifornským vězeňským systémem, který, jak poznamenal, začal již v devadesátých letech 20. století konkurovat agrobyznysu a stavebnictví coby hlavním ekonomickým a politickým silám.
s. 91
Analýza vztahu mezi vojenskoprůmyslovým a vězeňskoprůmyslovým komplexem se však netýká pouze přenosu technologií z armády do průmyslu prosazováním práva. Pro naši diskusi může být ještě důležitější, do jaké míry mají oba tyto komplexy společné podstatné strukturální rysy. Oba systémy čerpají obrovské zisky z procesů společenské destrukce. Právě to, co je výhodné pro tyto korporace, volené představitele a vládní činitele, kteří mají zjevné zájmy na expanzi těchto systémů, plodí zármutek a zmar chudých a rasově podřízených komunit ve Spojených státech a na celém světě. Přeměna uvězněných těl – a většinou se nejedná o bílá těla – ve zdroje zisku, které spotřebovávají a často také vyrábějí nejrůznější komodity, pohlcuje veřejné prostředky, které by jinak mohly být k dispozici pro sociální programy, jako je vzdělávání, bydlení, péče o děti, rekreace a protidrogové programy.
s. 111
Od osmdesátých let 20. století vězeňský systém stále více prorůstá ekonomickým, politickým a ideologickým životem v USA, je srostlý s nadnárodním obchodem s americkým zbožím, kulturou a myšlenkami. Vězeňskoprůmyslový komplex je tedy mnohem více než jen souhrnem všech věznic a vězeňských cel v této zemi. Je to soubor symbiotických vztahů mezi nápravnými komunitami, nadnárodními korporacemi, mediálními konglomeráty, odbory dozorců a legislativními a soudními agendami. Pokud je pravda, že současný význam trestu je utvářen právě těmito vztahy, pak nejúčinnější abolicionistickou strategií bude tyto vztahy zpochybňovat a navrhovat alternativy, které povedou k rozpadu těchto vztahů. Co by tedy znamenalo představit si systém, v němž se trest nesmí stát zdrojem zisku korporací? Jak si lze představit společnost, v níž rasa a třída nejsou primárními určujícími faktory trestu? Nebo společnost, v níž trest sám o sobě již není při nastolování spravedlnosti hlavním cílem?

s. 11 [z básně Chlapče]
Nachystal jsem
rajčatový salát na balkóně
v tomhle poddolovaném městě.
Budeš si to pamatovat?
Vzpurná kusová červeň
ve skle misek
na kraji betonové římsy
v srpnu.
Zkrátka slavnost.

s. 23
Duben
Sixtinská kaple…
zaklel někdo ráno za skladem
Vítr to popadl
a odnášel
ale zatrhlo se to o holý bez
a zavlálo

Ještě odpoledne
když děcka už zase váhavě odemykají
mlčící byty
přepažené sluneční příčkou
a dospělí chodí po slevách
a existenci
a zlaté zuby svitnou
v mazáckém usmání výčepů

to tam bylo

s. 30
Dcera
Doufám, že mě po cestě
pro ten chleba
srazí auto!
křikla jsi
dovnitř domácnosti

Celou tu dobu
než jsi přišla
stál ve mně život
stroze
v dórském slohu

Teď sedej ke stolu
ber máslo
tvrdé a bílé jako stěna
a připrav se —

budeme dlouho jíst

s. 41 [z básně ***]
Navečer si hory berou zpět
celý svůj stín.
Odevšad zírá prostor.
Pouštní pes zvedne hlavu,
oči mu plavou
rozfoukané větrem.
Odehnán vrženým odpadkem
brzy zase přibíhá
a uléhá neomylně
do středu.

s. 26
Rodinné vztahy jsou o nepřetržitém koexistování se stejnými lidmi.
Koexistování, které se většinou nedá vydržet, ale když se někdo odhodlá něco změnit, končí to panikou přecházející v totální kolaps.
s. 73
Princip „sta koní“ nebo „sta dětí“ je zcela jiný.
Giuseppe Castiglione do něj pronikl.
Namaloval přes dvě stě skic koní a teprve tehdy.
Do toho pronikl.
Že když chceš skutečně pochopit, co je kůň nebo dítě, jeden kůň nebo dítě nestačí.
Jeden kůň může před pozorovatelem skrýt podstatu koně.
Pozorovatel přece vidí povahu a nedostatky jen toho jediného konkrétního koně.
Je to stejné jako podle jedné ženy… ne, to není vhodná myšlenka…
Lepší bude: je to stejné jako podle jednoho Číňana donašeče posuzovat zvyky čínských malířů.
s. 80
Číňané jsou jako motýli: dívat se na ně člověk nemusí, ale přišel by o hodně.
s. 87
To, že dospělí lidé neumějí poslouchat jeden druhého, je známo odedávna a odedávna je z toho taky lidem smutno.
Musel by se ihned předělat vzdělávací systém, aby se aspoň za dvacet let něco změnilo.
Dalším velmi smutným momentem mezilidských vztahů je, že lidé vůbec neumějí projevovat nahlas radost a těšit se z jídla připraveného druhými.
s. 94
Smysl pro humor rodinným vztahům velmi prospívá zatímco ironie je vyloženě pohřbívá.
s. 102
Rodina je prostor, ve kterém jedni vychovávají druhé, aniž by věřili, že se něco změní.
Spousta lidí si myslí, že jejich misí na zemi je právě výchova druhých lidí.
A ne nějaká příprava jídla.
s. 104
„Sem by se nevešli,“ řekla Šaša. „Ale kdyby lidská práva v Číně nebyla omezená, Číňané by slupli celou Evropu jako drak hejno ryb.“
s. 108
Otec Ripa hovořil: nejdůležitější je zapálení v mysli a očích.
To na lidi dělá mnohem větší dojem.
Než líbezné řeči a uvážlivě volená slova.
s. 126
Namaluje dvě velké stříbrné ryby.
Ale nebudou to obyčejné ryby.
Budou to symboly.
Dva kapři, kteří budou symbolizovat Krista a křest.
Jsou symboly také očním klamem?
A čí optikou?
s. 131
Čínský mudrc z bambusové cedulky učí:
„Ten, kdo si zvolil cestu tvůrce… musí žít rytmicky, vyrovnaně, beze spěchu, býti čisté duše a klidný, tužiti životní síly, vzdáti se starostí a nenechati se zachvátiti vzrušením.
Štětec musí vzíti jen tehdy, když ideou je ovládnut, a štětec odložiti, když zápal jej opustí.“
s. 172
Ve vztazích lidí žijících v jedné rodině bylo dřív vždy přítomno nějaké drama.
Bolest.
Zloba nebo závist.
V antice byli skoro všichni členové rodiny hrdinové.
To v dnešní době mohou žít v rodinách jen ti, co se vším souhlasí.
s. 185
Individuální rozhodnutí člověka je mnohem důležitější než abstraktní morální zákon.
Tak proč Číňanům v kostelech nepovolit střílení petard?
s. 186
V evropském umění je drak agresivním a nebezpečným stvořením.
Používaným jen jako symbol satana.
Zatímco čínský drak je laskavý.
Symbolizující dvě dobré věci: sílu a úspěch.
Castiglioneho obzvlášť znepokojují draci s rybím tělem.
Symbol Krista spojený s drakem jeho očím vadí.
s. 197
Lstivost je čínská zbraň.
Může se lstivý Číňan stát dobrým katolíkem.
s. 241
„Lidi prahnou po tom změnit svět. Pokaždé chtějí předělat ty, vedle kterých žijí… a když se to nedaří, snaží se je vyměnit za jiné… a když se je nedaří vyměnit za jiné, tak se snaží z toho světa a od těch lidí utéct… co nejdál,“ řekla Šaša.
s. 247
Číňané jsou jako kočky.
Vypadají, že sotva jdou, ale když je potřeba, jsou schopni ze sedu provést tak mrštný a daleký skok, že v jednom okamžiku chytnou mouchu a zvrhnou lampu.
s. 249
„Zamlada jsem věřila,“ řekla Babička Amigorena a vyfukovala kouř pod digestoří, „že ve stáří bude na všechno víc času.“
„Vám teď snad schází čas?“ zeptala se Miki.
„Čas ne. Síly,“ řekla Babička Amigorena.
s. 261
[…] v křesťanské lásce je příliš utrpení, zatímco budhisté milují, aniž by se tím trýznili.
s. 277
Stáří je stav, kdy se člověk ocitá mimo děj a události.
Vzrušení, tíhnutí k bezvýznamným a pozemským věcem, neklid z pokušení, to všechno bylo pryč.
Pryč byla naděje.
I pomyšlení na lásku.
Zůstala jen zasmušilost.
Lenost a pochybovačnost.
s. 283
Číňané se těší z objevů Západu doslova jak z dozrálé švestky, zatímco víru vychytrale vyplivují na zem jako pouhou pecku.
Vyplivují a nohou zašlapují na neúrodném místě,
kde se víra pomalu mísí s prachem a postupně se jím stává.
Císařův palác a vyšší vrstvy nepotřebují náboženství.
Stačí jim kultura.
Vlastní. Stará.
A cizí slouží jen k císařově zábavě.
Žijí svou minulostí.
s. 284
Čínská kultura je jako porézní houba: všechny novoty vsákne, aniž by ji to jakkoli změnilo.
A vsákne nejen novoty, ale i lidi, kteří sem přišli.
s. 318
„Pro ni to pravda byla.“
s. 321
Ráno začalo bubnováním na plechový parapet.
To bubnoval déšť.
Hlava úplně vymetená, myšlenky žádné.
Jak buben.
s. 379
Spustil se déšť, sedět v lodžii už nebylo příjemné.
Dávno to nebyl jen déšť, spustil se liják.
Proudy vody se valily okapy polorozpadlé šachty dolů a řinuly se jak z vodních děl nebo z hrdel kamenných chimér na gotických katedrálách.
Zvuk nekonečně se valící vody přehlušoval všechno v okolí tak, že kdyby člověk otevřel okno, nedomluvil by se.
S kým?

s. 13 [z básně Přespolní dělník VII]
Próza s poezií jsou sestry
Nejvychovaněji bojující o jednoho muže
Zázrak v tom
(Druhá je milována)
Žádná netuší které paví oko a čí hoboj máku
Tedy
Léčící léčících léčícím všech

s. 28
Dnes nepřicházej
Zas podzim jde a země smeká
Dnes ne dnes nepřicházej
Mně kohout dálek inkoust leká
Zas na dno srdce víno kleká

Zas podzim jde a harfy blednou
Dnes ne dnes nepřicházej
Na sbohem ptáci sborem sednou
Zas v rukách duší štětce vadnou

Zas podzim jde a řeky svléká
Z pukrlat píseň závrať seká
Dnes ne dnes nepřicházej

Zas podzim jde a vůně stydnou
Za pluhy ticha mlhy vzhlédnou
Dnes ne dnes nepřicházej