Scan barcode
A review by bill369
Jsou věznice překonané? by Angela Y. Davis
5.0
s. 17
Vězení proto ideologicky funguje jako abstraktní místo, kam odkládáme nežádoucí osoby, čímž z nás snímá odpovědnost přemýšlet o skutečných problémech sužujících ty komunity, z nichž vězni v tak nepřiměřeném počtu pocházejí. Věznice vykonává právě tuto ideologickou práci: zbavuje nás odpovědnosti vážně se zabývat problémy naší společnosti, zejména těmi, které jsou způsobeny rasismem a stále více i globálním kapitalismem.
s. 18
Masové věznění přináší zisky, zatímco pohlcuje společenské bohatství, a má tak sklon reprodukovat tytéž podmínky, které přivádí lidi do vězení.
s. 20
Vězení je jedním z nejdůležitějších prvků z našeho vizuálního prostředí. Proto existenci věznic považujeme za samozřejmou. Vězení se stalo klíčovou složkou našeho zdravého rozumu. Je tu všude kolem nás. Neptáme se, zda má vůbec existovat. Stalo se natolik součástí našich životů, že je třeba značného imaginativního úsilí, abychom si život bez věznic vůbec dokázali představit.
s. 36
Dokonce ani antirasističtí historici podle ní nejdou dostatečně daleko při zkoumání způsobů, jak se z černochů vytvářeli zločinci. Poukazují na to – což je podle Curtin částečně pravda –, že po emancipaci donutila nová sociální situace velké množství černochů ke krádežím, pokud měli vůbec přežít. Právě překvalifikování drobných krádeží na těžký zločin uvalilo značný počet černochů do „nevolnictví“, které zlegalizoval třináctý dodatek k ústavě.
s. 44–5
Je třeba také zdůraznit, že tresty měly rovněž genderově podmíněnou povahu. Ženy byly často trestány v rámci domácnosti, přičemž mučicí nástroje někdy úřady dodávaly přímo domů. V Británii sedmnáctého století byly ženy, které jejich manželé označili za hádavé a mužům neposlušné, trestány pomocí tzv. uzdy na klevetnice neboli „ohlavky“, což byla ohlávka s řetězem opatřená železným jazykem, který se ženě zavedl dovnitř úst. Ačkoli byly takto mučené ženy často vláčeny na veřejnosti, někdy se toto zařízení též zavěšovalo na zeď domu, kde byla „potrestaná“ žena připoutána, dokud se ji manžel nerozhodl propustit. O těchto formách trestání žen se zmiňuji proto, že se jimi (podobně jako trestům ukládaným otrokům a otrokyním) vězeňští reformátoři zabývali jen zřídka.
s. 47
Dokud nebyla přijata myšlenka nedotknutelnosti individuálních práv, nemohlo být ani uvěznění chápáno jako trest smrti. Pokud by jednotlivec nebyl vnímán jako nositel nezcizitelných práv a svobod, pak by odnětí těchto práv a svobod vyloučením jednotlivce ze společnosti do prostoru tyransky řízeného státem nedávalo smysl. Ten mohlo mít vykázání za městské hranice v zeměpisném smyslu, nikoli však změna právního postavení jednotlivce uložením trestu odnětí svobody.
s. 51
Dnes je samovazba – vedle mučení či přímo jako forma mučení – považována za nejhorší možnou formu trestu. Tehdy se však předpokládalo, že má osvobozující účinek. Tělo bylo uvrženo do samoty, aby se duše mohla povznést. Není náhodou, že většina reformátorů té doby byla hluboce věřící, a proto architekturou vězení napodobovali architekturu a režim klášterního života. Přesto pozorovatelé nového modelu vězeňství záhy v režimu samotky rozpoznali skutečný potenciál pro rozvoj šílenství.
s. 57
Jestliže román jako kulturní forma napomohl vzniku vězeňství, pak reformátoři vězeňství byli nutně ovlivněni myšlenkami, formujícími se a formovanými prostřednictvím románu 18. století.
V kampaních týkajících se vězeňství hraje literatura i nadále významnou roli. Ve 20. století procházela zejména vězeňská literatura pravidelnými vlnami popularity. Veřejné uznání vězeňského psaní se v USA historicky protíná s vlivem sociálních hnutí, která volala po reformě či rovnou po zrušení vězeňství.
s. 69
Studie dokazují, že ženy končily v psychiatrických zařízeních dokonce častěji než muži, a naznačují, že zatímco vězení a věznice převažovaly coby instituce určené ke kontrole mužů, psychiatrická zařízení plnila podobný účel v případě žen. Tedy že deviantní muži byli konstruováni jako zločinci, zatímco deviantní ženy jako nemocné/nepříčetné. Režimy, které tento předpoklad odrážejí, jsou i nadále základem ženských věznic. Psychiatrické léky jsou vězněným ženám nadále distribuovány v mnohem větší míře než jejich mužským protějškům.
s. 73
Podle tehdy převládajících názorů byly odsouzené ženy nenapravitelně „mravně padlé“ bez možnosti spasení. Jestliže mužští zločinci byli považováni za veřejné osoby, které jednoduše porušily společenskou smlouvu, na ženské pachatelky se pohlíželo jako na osoby, které přestoupily základní morální principy ženství.
s. 75–6
Vězení proto ideologicky funguje jako abstraktní místo, kam odkládáme nežádoucí osoby, čímž z nás snímá odpovědnost přemýšlet o skutečných problémech sužujících ty komunity, z nichž vězni v tak nepřiměřeném počtu pocházejí. Věznice vykonává právě tuto ideologickou práci: zbavuje nás odpovědnosti vážně se zabývat problémy naší společnosti, zejména těmi, které jsou způsobeny rasismem a stále více i globálním kapitalismem.
s. 18
Masové věznění přináší zisky, zatímco pohlcuje společenské bohatství, a má tak sklon reprodukovat tytéž podmínky, které přivádí lidi do vězení.
s. 20
Vězení je jedním z nejdůležitějších prvků z našeho vizuálního prostředí. Proto existenci věznic považujeme za samozřejmou. Vězení se stalo klíčovou složkou našeho zdravého rozumu. Je tu všude kolem nás. Neptáme se, zda má vůbec existovat. Stalo se natolik součástí našich životů, že je třeba značného imaginativního úsilí, abychom si život bez věznic vůbec dokázali představit.
s. 36
Dokonce ani antirasističtí historici podle ní nejdou dostatečně daleko při zkoumání způsobů, jak se z černochů vytvářeli zločinci. Poukazují na to – což je podle Curtin částečně pravda –, že po emancipaci donutila nová sociální situace velké množství černochů ke krádežím, pokud měli vůbec přežít. Právě překvalifikování drobných krádeží na těžký zločin uvalilo značný počet černochů do „nevolnictví“, které zlegalizoval třináctý dodatek k ústavě.
s. 44–5
Je třeba také zdůraznit, že tresty měly rovněž genderově podmíněnou povahu. Ženy byly často trestány v rámci domácnosti, přičemž mučicí nástroje někdy úřady dodávaly přímo domů. V Británii sedmnáctého století byly ženy, které jejich manželé označili za hádavé a mužům neposlušné, trestány pomocí tzv. uzdy na klevetnice neboli „ohlavky“, což byla ohlávka s řetězem opatřená železným jazykem, který se ženě zavedl dovnitř úst. Ačkoli byly takto mučené ženy často vláčeny na veřejnosti, někdy se toto zařízení též zavěšovalo na zeď domu, kde byla „potrestaná“ žena připoutána, dokud se ji manžel nerozhodl propustit. O těchto formách trestání žen se zmiňuji proto, že se jimi (podobně jako trestům ukládaným otrokům a otrokyním) vězeňští reformátoři zabývali jen zřídka.
s. 47
Dokud nebyla přijata myšlenka nedotknutelnosti individuálních práv, nemohlo být ani uvěznění chápáno jako trest smrti. Pokud by jednotlivec nebyl vnímán jako nositel nezcizitelných práv a svobod, pak by odnětí těchto práv a svobod vyloučením jednotlivce ze společnosti do prostoru tyransky řízeného státem nedávalo smysl. Ten mohlo mít vykázání za městské hranice v zeměpisném smyslu, nikoli však změna právního postavení jednotlivce uložením trestu odnětí svobody.
s. 51
Dnes je samovazba – vedle mučení či přímo jako forma mučení – považována za nejhorší možnou formu trestu. Tehdy se však předpokládalo, že má osvobozující účinek. Tělo bylo uvrženo do samoty, aby se duše mohla povznést. Není náhodou, že většina reformátorů té doby byla hluboce věřící, a proto architekturou vězení napodobovali architekturu a režim klášterního života. Přesto pozorovatelé nového modelu vězeňství záhy v režimu samotky rozpoznali skutečný potenciál pro rozvoj šílenství.
s. 57
Jestliže román jako kulturní forma napomohl vzniku vězeňství, pak reformátoři vězeňství byli nutně ovlivněni myšlenkami, formujícími se a formovanými prostřednictvím románu 18. století.
V kampaních týkajících se vězeňství hraje literatura i nadále významnou roli. Ve 20. století procházela zejména vězeňská literatura pravidelnými vlnami popularity. Veřejné uznání vězeňského psaní se v USA historicky protíná s vlivem sociálních hnutí, která volala po reformě či rovnou po zrušení vězeňství.
s. 69
Studie dokazují, že ženy končily v psychiatrických zařízeních dokonce častěji než muži, a naznačují, že zatímco vězení a věznice převažovaly coby instituce určené ke kontrole mužů, psychiatrická zařízení plnila podobný účel v případě žen. Tedy že deviantní muži byli konstruováni jako zločinci, zatímco deviantní ženy jako nemocné/nepříčetné. Režimy, které tento předpoklad odrážejí, jsou i nadále základem ženských věznic. Psychiatrické léky jsou vězněným ženám nadále distribuovány v mnohem větší míře než jejich mužským protějškům.
s. 73
Podle tehdy převládajících názorů byly odsouzené ženy nenapravitelně „mravně padlé“ bez možnosti spasení. Jestliže mužští zločinci byli považováni za veřejné osoby, které jednoduše porušily společenskou smlouvu, na ženské pachatelky se pohlíželo jako na osoby, které přestoupily základní morální principy ženství.
s. 75–6
Jak navíc upozornila Lucia Zedner, praxe udělování trestů ženám v rámci nápravného systému často vyžadovala, aby si ženy bez ohledu na rasu odseděly za podobné delikty delší trest než muži:
Tento rozdíl byl zdůvodňován tím, že ženy byly posílány do nápravných zařízení nikoliv proto, aby byly potrestány podle závažnosti svého deliktu, ale aby byly napraveny a převychovány, což je proces, který – jak se tehdy tvrdilo – vyžaduje čas.
Zedner zároveň upozorňuje, že tuto tendenci posílat ženy do vězení na delší dobu než muže urychlilo eugenické hnutí, „které usilovalo o to, aby byly ,geneticky méněcenné' ženy vyřazeny ze společnosti na co nejdelší část svého plodného období života.“
s. 78–9
Paradoxní je, že místo toho, aby požadavky na zrovnoprávnění daly vězeňkyním větší možnosti profesního i obecného vzdělávání a zdravotní péče, často vedly k nastolení represivnějších podmínek pro ženy. To je nejen důsledek uplatňování liberálních – tedy formalistických – představ o rovnosti, ale také, což je ještě nebezpečnější, důsledek toho, že mužské věznice slouží jako určitá norma trestu.
s. 83
Studie o ženských věznicích po celém světě ukazují, že sexuální zneužívání je trvalou, jakkoli nepřiznanou formou trestu, jemuž jsou vystaveny ženy, které mají tu smůlu, že se dostanou do vězení. Jedná se o jeden z aspektů života ve vězení, s nímž se ženy mohou setkat, ať už přímo, nebo nepřímo, a to bez ohledu na psané zásady, kterými se daná instituce řídí. V červnu 1998 navštívila Radhika Coomaraswamy, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí na ženách, federální a státní věznice a imigrační a naturalizační detenční zařízení v New Yorku, Connecticutu, New Jersey, Minnesotě, Georgii a Kalifornii. Povolení navštívit ženské věznice v Michiganu, kde padla závažná obvinění ze sexuálních zneužívání, jí bylo odepřeno. V návaznosti na své návštěvy Coomaraswamy oznámila, že „sexuální zneužívání ze strany vězeňského personálu je v ženských věznicích v USA velmi rozšířené“.
s. 87
Termín „vězeňskoprůmyslový komplex“ zavedli aktivistky a badatelé, aby zpochybnili převládající přesvědčení, že hlavní příčinou rostoucího počtu vězňů je zvyšující se míra kriminality. Namísto toho tvrdili, že výstavba věznic a s ní spojená snaha zaplnit tyto nové budovy lidskými těly jsou poháněny ideologií rasismu a honbou za ziskem. Tento termín poprvé použil sociální historik Mike Davis s kalifornským vězeňským systémem, který, jak poznamenal, začal již v devadesátých letech 20. století konkurovat agrobyznysu a stavebnictví coby hlavním ekonomickým a politickým silám.
s. 91
Analýza vztahu mezi vojenskoprůmyslovým a vězeňskoprůmyslovým komplexem se však netýká pouze přenosu technologií z armády do průmyslu prosazováním práva. Pro naši diskusi může být ještě důležitější, do jaké míry mají oba tyto komplexy společné podstatné strukturální rysy. Oba systémy čerpají obrovské zisky z procesů společenské destrukce. Právě to, co je výhodné pro tyto korporace, volené představitele a vládní činitele, kteří mají zjevné zájmy na expanzi těchto systémů, plodí zármutek a zmar chudých a rasově podřízených komunit ve Spojených státech a na celém světě. Přeměna uvězněných těl – a většinou se nejedná o bílá těla – ve zdroje zisku, které spotřebovávají a často také vyrábějí nejrůznější komodity, pohlcuje veřejné prostředky, které by jinak mohly být k dispozici pro sociální programy, jako je vzdělávání, bydlení, péče o děti, rekreace a protidrogové programy.
s. 111
Od osmdesátých let 20. století vězeňský systém stále více prorůstá ekonomickým, politickým a ideologickým životem v USA, je srostlý s nadnárodním obchodem s americkým zbožím, kulturou a myšlenkami. Vězeňskoprůmyslový komplex je tedy mnohem více než jen souhrnem všech věznic a vězeňských cel v této zemi. Je to soubor symbiotických vztahů mezi nápravnými komunitami, nadnárodními korporacemi, mediálními konglomeráty, odbory dozorců a legislativními a soudními agendami. Pokud je pravda, že současný význam trestu je utvářen právě těmito vztahy, pak nejúčinnější abolicionistickou strategií bude tyto vztahy zpochybňovat a navrhovat alternativy, které povedou k rozpadu těchto vztahů. Co by tedy znamenalo představit si systém, v němž se trest nesmí stát zdrojem zisku korporací? Jak si lze představit společnost, v níž rasa a třída nejsou primárními určujícími faktory trestu? Nebo společnost, v níž trest sám o sobě již není při nastolování spravedlnosti hlavním cílem?
Paradoxní je, že místo toho, aby požadavky na zrovnoprávnění daly vězeňkyním větší možnosti profesního i obecného vzdělávání a zdravotní péče, často vedly k nastolení represivnějších podmínek pro ženy. To je nejen důsledek uplatňování liberálních – tedy formalistických – představ o rovnosti, ale také, což je ještě nebezpečnější, důsledek toho, že mužské věznice slouží jako určitá norma trestu.
s. 83
Studie o ženských věznicích po celém světě ukazují, že sexuální zneužívání je trvalou, jakkoli nepřiznanou formou trestu, jemuž jsou vystaveny ženy, které mají tu smůlu, že se dostanou do vězení. Jedná se o jeden z aspektů života ve vězení, s nímž se ženy mohou setkat, ať už přímo, nebo nepřímo, a to bez ohledu na psané zásady, kterými se daná instituce řídí. V červnu 1998 navštívila Radhika Coomaraswamy, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí na ženách, federální a státní věznice a imigrační a naturalizační detenční zařízení v New Yorku, Connecticutu, New Jersey, Minnesotě, Georgii a Kalifornii. Povolení navštívit ženské věznice v Michiganu, kde padla závažná obvinění ze sexuálních zneužívání, jí bylo odepřeno. V návaznosti na své návštěvy Coomaraswamy oznámila, že „sexuální zneužívání ze strany vězeňského personálu je v ženských věznicích v USA velmi rozšířené“.
s. 87
Termín „vězeňskoprůmyslový komplex“ zavedli aktivistky a badatelé, aby zpochybnili převládající přesvědčení, že hlavní příčinou rostoucího počtu vězňů je zvyšující se míra kriminality. Namísto toho tvrdili, že výstavba věznic a s ní spojená snaha zaplnit tyto nové budovy lidskými těly jsou poháněny ideologií rasismu a honbou za ziskem. Tento termín poprvé použil sociální historik Mike Davis s kalifornským vězeňským systémem, který, jak poznamenal, začal již v devadesátých letech 20. století konkurovat agrobyznysu a stavebnictví coby hlavním ekonomickým a politickým silám.
s. 91
Analýza vztahu mezi vojenskoprůmyslovým a vězeňskoprůmyslovým komplexem se však netýká pouze přenosu technologií z armády do průmyslu prosazováním práva. Pro naši diskusi může být ještě důležitější, do jaké míry mají oba tyto komplexy společné podstatné strukturální rysy. Oba systémy čerpají obrovské zisky z procesů společenské destrukce. Právě to, co je výhodné pro tyto korporace, volené představitele a vládní činitele, kteří mají zjevné zájmy na expanzi těchto systémů, plodí zármutek a zmar chudých a rasově podřízených komunit ve Spojených státech a na celém světě. Přeměna uvězněných těl – a většinou se nejedná o bílá těla – ve zdroje zisku, které spotřebovávají a často také vyrábějí nejrůznější komodity, pohlcuje veřejné prostředky, které by jinak mohly být k dispozici pro sociální programy, jako je vzdělávání, bydlení, péče o děti, rekreace a protidrogové programy.
s. 111
Od osmdesátých let 20. století vězeňský systém stále více prorůstá ekonomickým, politickým a ideologickým životem v USA, je srostlý s nadnárodním obchodem s americkým zbožím, kulturou a myšlenkami. Vězeňskoprůmyslový komplex je tedy mnohem více než jen souhrnem všech věznic a vězeňských cel v této zemi. Je to soubor symbiotických vztahů mezi nápravnými komunitami, nadnárodními korporacemi, mediálními konglomeráty, odbory dozorců a legislativními a soudními agendami. Pokud je pravda, že současný význam trestu je utvářen právě těmito vztahy, pak nejúčinnější abolicionistickou strategií bude tyto vztahy zpochybňovat a navrhovat alternativy, které povedou k rozpadu těchto vztahů. Co by tedy znamenalo představit si systém, v němž se trest nesmí stát zdrojem zisku korporací? Jak si lze představit společnost, v níž rasa a třída nejsou primárními určujícími faktory trestu? Nebo společnost, v níž trest sám o sobě již není při nastolování spravedlnosti hlavním cílem?