s. 72
V jakém jsme žili nepořádku, kolik úlomků se z nás odstěhovalo, jako kdyby žít znamenalo vybuchnout a rozpadnout se na střepiny.
s. 191
Všechno, co mě zasáhlo: studium, knihy, Franco, Pietro, holčičky, Nino, zemětřesení, se přežene a já – kterákoli já z těch, co jsem v průběhu času nastřádala –, já zůstanu stát bez hnutí, jsem hrot kružítka, který je stále nehybný, zatímco tuha obíhá kolem a kreslí kruhy.