V dnešní konzumní společnosti je jednoduché se ztratit: zapomenout své názory, přijít o svůj hlas či o moc nad svým životem. Jelinek se právě tento stav naší společnosti snaží zachytit v její postmoderní divadelní hře Zimní putování (německy Winterreise), která se skládá z osmi volně navazujících částí, jež tematizují rakouské aféry poválečného Rakouska (únos Natasche Kampusové a aféra banky Hypo Alpe Adria), realitu kapitalistické společnosti (kontrast bohatství pronajímatelů a podnájemců, vyhrocený individualismus, pohodlnost či xenofobie) nebo osobní zážitky z autorčina života (otec zasažený Alzheimerem, úzkosti, osamělost).

Teď je přece zase venku, co ještě chce? Chce se nad nás vyvyšovat? Chce být naší věčnou připomínkou? Čeho? K čemu? Co chce? Naše bolesti přece taky mlčí, alespoň většinou. Proč tedy nemlčí ona? Naše bolesti jsou důležitější. Bylo by mnohem lepší, kdyby mlčela, než když mluví. Ona je oběť. My tu žádné oběti nechceme. My už máme obětí dost. Ať jde zase pryč.

Čtenáře již od první stránky zarazí formát, neboť zde scénické poznámky ani repliky postav nenajdeme – text je z formálního hlediska jednoznačně prózou. „Jelínek totiž namísto dialogů používá takzvaných ,textových ploch’, zprvu jako rebelský odklon od tradice dramatické formy, dnes však jako jedinečný prostředek vyjádření, který dialog nenabízí.“ Tímto je publikace řádně postmodernisticky hravá, neboť přináší řadu možností interpretace, což umocňuje ještě tím, že pohlaví hlavní postavy je v originálu díky všestrannosti němčiny neznáme (v českém překladu tento rys bohužel nebylo možno zachovat).

Mimojiné, když už jsme u té postmoderny, originální název Winterreise je shodný s názvem písňového cyklu Franze Schuberta, což není náhoda, poněvadž autorka se hudbě intenzivně věnovala značnou část svého života. Tato příbuznost se pak projevuje shodou motivů knihy a skladeb cyklu, jmenujme jich pár: Proud (německy Wasserflut), Na řece (německy Auf dem Flusse), Osamělost (německy Einsamkeit).

Číst Zimní putování je skutečně jakousi cestou. Na první pohled krátká a jednoduchá, ve skutečnosti vyčerpávající a nesmírně podnětná. Jelinek zde sice v osobnější pasáži pochybuje nad tím, zdali se narodila do správné doby, já si však myslím, že čas postmoderny je pro ni jak ušitý. Takhle složitá a odkazy prošpikovaná zpověď se jen tak nevidí a aby z ní čtenář vydoloval maximum, rakouské reálie by měl mít v malíku, což já bohužel nemám, a tak mi pravděpodobně mnohé uniklo. Naštěstí mi s pochopením textu pomohl přítomný více jak desetistránkový doslov Petra Štědroně.

 s. 7

Dá se také říct: jsem tu příliš včas, příliš nevčas, jsem pozůstalá? To je jedna skutečnost, skutečnost času, a je tu i jiná: já.

Obsahově i formou mě kniha překvapila: ještě nikdy jsem nečetl knihu tohoto rázu. Oceňuji jak Jelinek boří konvence a nechává text mluvit sám za sebe, i když přiznávám, že svoboda interpretace bývá upřednostňována před dobrou srozumitelností textu, což mi vadí, protože tím, že nedokážu pochopit dějovou linku patrně mnoha nezískám, akorát mě to od knihy odradí. Mám rád paralely a odkazy, ale fragmentární charakter v kombinaci s četnými lyrickými pasážemi a místy spletitým jazykem představují až smrtelnou kombinaci. Jsme pak v situaci, kdy některé epičtější částí fungují dobře, ale více lyrické pak moc nedávají smysl, protože se čtenář nemá čeho chytit. Jednoduše je přehlcen slovy, která až ztrácejí význam. 

Pravděpodobně je to však záměrem, kdy se Jelinek snaží imitovat přehršel informací, které nám jsou servírovány, či jak ona ztrácí samu sebe v tomto světě. Právě ztráta sama sebe a samota jsou v porovnání s dalšími tématy vykresleny asi nejlépe. Líbí se mi, jak to Jelinek provedla, ale dát si to všechno dohromady je trochu oříšek.

Zimní putování jedno z nejosobitějších a méně přístupných děl. Ukazuje autorčin um a že má určitě smysl číst i její další knihy. Celkově svůj zážitek s knihou hodnotím pozitivně.

Jen klidně přeslechněte mé řeči, protože jistě budete chtít naslouchat svému vlastnímu já, které se na váš vkus bohužel vždycky projevuje příliš tiše! Ale není tu nic, protože vaše já už se samo dávno přeslechlo, a přeslechlo se kolem vás. Už ho nenajdete, už nikdy nenajdete své já, které jste přeslechli v tom vašem soustavném naslouchání, v naslouchání tomu, co slyší všichni. Neposlouchejte to, jinak se s vaším nasloucháním stane něco strašného, vaše naslouchání se nalomí, odlomí se vám od života, aby udělalo místo jiné možnosti slyšení, která přeruší vyřvávání písně, zarazí burácení z okraje sjezdovky, a to vy pak taky nebudete chtít.

Elfriede Jelinek (*1946) je rakouská spisovatelka a dramatička, která žije ve Vídni i Mnichově (ona má svůj život ve Vídni, její manžel zas v Mnichově: pendluje mezi Vídní a Mnichovem).  Je považována za jednu z nejlepších německy píšících dramatiků/dramatiček vůbec. 

Na popud emancipované matky, šéfky personálního oddělení Siemens, se již odmala věnovala hudbě, studovala paralelně gymnázium spolu s konzervatoří a vysokoškolské studium absolvovala na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien.

Psaní se začala věnovat po jejím prvním psychickém zhroucení (trpí úzkostmi) po maturitě, kdy časopisecky publikovala básně. Jejím prvním publikovaným románem je wir sind lockvögel baby!. Přelomovým pak bylo dílo Milovnice (německy Die Liebhaberinnen, 1975), marxisticko-feministická karikatura vlasteneckých románů. Ostatně v té době už byla členkou komunistické strany (z té vystoupila roku 1991). Skandální pak roku 1983 byl divadelní hra Burgtheater vypořádávají se s nacistickou minulostí. Asi nejznámější je díky filmovému zpracování román Pianistka (německy Die Klavierspielerin, 1983).

Roku 2004 byl její talent oceněn hned dvěma cenami: Cenou Franze Kafky a Nobelovou cenou. Konkrétně Nobelovka jí byla udělena za „muzikální proud hlasů a protihlasů v románech a dramatech, s jedinečnou jazykovou vášnivostí odhalují absurditu a deformující moc sociálních klišé.“. Ani jednu z cen osobně nepřevzala kvůli svému psychickému stavu.

Ale já jsem přece tady!, křičím. Pro něho jsem vzduch, ale pro sebe jsem tady, ačkoli jako ubohost. Nicotnost. Slza. Co tady chceš, ty slzo? To, čím člověk nemůže plýtvat, když už mu nepatří nic, jsou: slzy. Přijdou samy, jako pro zlost. Ale říkají, že pocházejí z utrpení. To jim pak ovšem připadá divné. Vysmívají se mi, má slzy se mi vysmívají, nemůžu proti tomu nic dělat.

V češtině kniha vyšla pouze jednou a to v nakladatelství Mladá fronta: JELINEK, Elfriede. Zimní putování. Přeložila Jitka Jílková. Doslov napsal Petr Štědroň. Praha: Mladá fronta, 2011. ISBN 978-80-204-2426-6.