s. 13
Hans vystoupil z tramvaje. Nemůže přece minout ten černý topol v tomhle ranním světle. Od otcovy smrti k němu chodí jako k nějakému totemu. Jeho mohutný vysoký kmen je prohnutý jako plamen v poryvu větru. A když se vítr utiší, koruna se vrací zpět, i když kmen ještě zůstává vzdutý ve směru vychýlení. Nádherný oblouk, který tu trvá snad čtyřicet let. Černé topoly rychle rostou i umírají, podobně jako lidé. Čtyřicet let trval poryv, který prohnul plamen, poryv, který ohýbal mého otce, můj rod i můj národ, a teď bychom chtěli věřit, že se vracíme zpět k vertikále? Ten strom je sochou našeho času a u jeho paty stojí mladá dívka, skoro ještě dítě, se svým fetem a s očima otevřenýma do vesmíru a usmívá se víc, než je to vůbec možné.
s. 20
Dech mladé ženy se zklidňuje. Už je opět hluboký a oči za víčky se nehýbou tak prudce. S jednou rukou za hlavou a s druhou na břiše už zase spí ve své naučené meditaci. Spí a fetuje kyslík. Jedinou drogu, kterou jí nechali.
s. 32
Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci. Tohle zahlédnout znamená vůbec nejít spát. Sedět u ohně celou noc. Občas přihodit poleno. Občas prohodit pár slov a pak si jen tak unaveně všimnout, že tma mezi stromy řídne. Že se šeď kmenů proměňuje v první tušení barev, z ohně je jen modrý kouř, a pak se rozhlédneš a všechno je nahé v prvním světle.
s. 37
Autobusy 54 a 45 a pak přes parkoviště do haly a výtahem na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a před lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.
s. 56
Jsem jako strom, který opadal a neusnul. Nedýchá, ale musí o tom vědět. Potuluji se tímto lesem jako zamlčená vzpomínka mezi řádky memoárů, které píše neupřímný člověk. Člověk, který zamlčel to hlavní a o všem dokola pořád mluví a píše.
s. 60–61
Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesla, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce a sestře… bolí kdesi uvnitř jako zaseknutá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejích malých poměrech
s. 123
Celé moje tělo je dočasná struktura, já to vím. Nenuť mě vidět se mrtvou. Všechno, co jsi objímal a líbal. Nepřibližuj se ke mně, nepříteli. Můj Bože, ve kterého věřím jen málo, proč jsem toho hnusného, zlého a vlastně už mrtvého chlapa nezahnala? Emile, proč jsem tě dávno neopustila? Já vím, že by stačila dvě slova: Jdi pryč! A ty bys šel. Proč jsem tohle kouzlo už dávno nepoužila?
Nenávidím to, co mi říkáš, ale tebe nemůžu nenávidět. Ve tvé přítomnosti nenávidím spíš sebe, spíš nenávidím svět. Ne svět, ale ten tvůj nemilosrdný pohled, kterým se na něj díváš.