Scan barcode
A review by bill369
Vymírající Evropané by Karl-Markus Gauß
5.0
s. 14–5
Válka začala onoho 5. dubna 1992, když stovky lidí nastoupily před barikádami, jimiž strana Radovana Karadžiće přes noc uzavřela část Grbavica. Z jednoho domu poblíž židovského hřbitova kdosi vystřelil na pokojný průvod, který právě přecházel přes most Vrbanja, a zasáhl studentku medicíny Suadu Dilberovićovou. Byla to zlá náhoda, že se právě ona stala první obětí války, války proti městu Sarajevu, mnoho lidí však tvrdí, že náhoda tu mladou ženu vybrala ne zcela náhodně.
Rodina této studentky medicíny se totiž přistěhovala z Dalmácie, oběť tedy pocházela z Chorvatska, nebyla však katolička, nýbrž muslimka, nikoli však taková, jaké mají všichni křesťanští fundamentalisté nejraději – na ulici zahalená nebo alespoň se šátkem na hlavě –, nýbrž krásná světlovlasá sebevědomá žena, která chtěla být lékařkou a se vším všudy ztělesňovala takové Sarajevo, jaké váleční zastánci etnické separace nenáviděli: byla to osoba nevyhraněné etnické příslušnosti, žena z města. Tak Suada Dilberovićová v neděli 5. dubna 1992 vykrvácela na mostě Vrbanja, jenž dnes nese její jméno, a stala se první obětí války, kterou přenášely všechny televizní stanice světa.
s. 47–8
Tři vesnice se jmény vypovídajícími o bídě (Verderb znamená „zkáza“) patřily dříve k obci Mozelj, do níž jsme se lesem vraceli. Během celé cesty jsme nepotkali jediného člověka. Nicméně je Mozelj, bývalý Mösel, dosud obydlený, i když jsme na ulici nikoho neviděli. Psi si nás však všimli a dali se do štěkotu, když jsme stoupali ke kostelu, jenž stojí i se svou výraznou zvonicí uprostřed zeleninových záhonů pár metrů nad obcí. Je to jeden z 27 evidovaných kostelů, které lze ještě najít v Kočevje, v místech na kostely dříve tak bohatých. Kostel byl zavřený, ale když jsme ho obešli, našli jsme otevřený postranní vchod a v půvabném vnitřku starou křtitelnici. V tu chvíli se psi všude kolem znovu rozštěkali. Podle kočevských lidových pověr ohlašují smrt dvě události: když někdo zčistajasna dokáže číst bez brýlí a když psi v nějaké vesnici začnou bezdůvodně výt. Proto jsme se rozhodli, že smrt navštívíme, ale u nového hřbitova, asi kilometr za vsí, jsme nepotkali smrt, nýbrž konečně zase lidi, dva mladíky ve sportovním. Přihnali se po silnici jediným autem, které tu během poslední půlhodiny projelo, a řidič zabrzdil před hřbitovem tak prudce, až pneumatiky zasvištěly. Vtrhli na hřbitov, zarazili se, překvapeni naší přítomností, pokývli na pozdrav a pak rychle zamířili ke hrobu s černou leštěnou mramorovou deskou. Sotva před ním stanuli, hlasitě se rozvzlykali, po chvíli si otřeli slzy, zapálili na hrobě světlo, pokřižovali se a opustili hřbitov stejně kvapně, jak přišli. Motor zavyl, vůz se obrátil a řítil se směrem na Mozelj. Na oné náhrobní desce byla vyryta jména tří příslušníků rodiny: jeden muž padl ve věku 22 let u partyzánů, manželský pár zemřel ve vysokém stáří v osmdesátých letech. Ani jedno z úmrtních dat se mi nepodařilo uvést do žádné souvislosti s oním 18. srpnem 1999, kdy oba mladíci u hrobu tak chvatně i okázale truchlili a kdy jsem já našel v lese vesnice a na hřbitově živé.
s. 84–5
Celá jižní Itálie je zemí emigrantů, kteří odjížděli za prací, a zvláště Kalábrijci jsou po celé generace vyháněni do zemí na severu, k nimž počítají také Itálii bohatých od Benátek po Piemont. V dobrých třiceti albánských vesnicích v Kalábrii se sotva najdou mladí lidé. Tyto oblasti patří starcům, kteří si chtějí své skrovné peníze užít doma, tady v horských zapadlých vesnicích, do nichž se navrátili z velkých měst. Dřeli se v Torontu nebo v Curychu, ale teď jim stačí deset uliček, obydlených lidmi, kteří jsou současně kosmopolity velkoměsta i albánskými venkovany.
s. 95
Don Trupo mi trpělivě vysvětloval, proč jsou Arbešové v dějinách katolické církve takovou zvláštností. Když přišli Albánci v 15. a 16. století do Itálie, přinesli si do exilu veškeré bohatství byzantských forem, s nimiž jejich křesťanství za staletí na Balkáně srostlo. Katolická vrchnost tuto tradici od samého začátku respektovala, občas s nevolí, ale přece jen spolehlivě, a jejich stará zvláštní práva formálně jako poslední stvrdil i jinak tak příšerný papež Pavel IV. Tak se stalo, že jsou Arberešové katolíci, kteří slouží mši podle řecko-ortodoxního ritu, mají katolické kněze, kteří se žení, a přesto uznávají papeže jako svou hlavu, a navíc nepřijímají hostii, nýbrž chléb. Zvláštnosti v ortodoxním ritu, jakož i to, že se faráři, nikoli však biskupové, smějí ženit, byly schváleny již v roce 325 na nicejském koncilu. Byzantská okázalost, s níž se konají mše, svatby, s níž se slaví Velikonoce a která provází pohřby, byla pro Arbereše čímsi natolik nepostradatelným, že by spíš vypověděli poslušnost papeži, než aby se zřekli těchto tradic a opustili známý rituál, který si přinesli ze ztracené vlasti.
s. 122
Věčnost zde trvá jen 25 let, ale zato má tvar dokonalé pravidelnosti. S matematickou přesností se řadí jeden hrob vedle druhého a žádný nesmí nevhodně vyčnívat. Řady jsou rovné jako podle šňůry, každý náhrobní kříž je ze stejného bíle natřeného dřeva, a tak když se opona zamračeného dopoledne roztáhla, hřbitov z dálky zářil jako spící březový hájek. A na každém dřevěném kříži byl zlatými a černými písmeny vyveden stejný nápis: „Ó Pane, dej mu klid!“ Pak je každému povoleno již jen jméno, datum narození a úmrtí, aby se i na místě dočasné věčnosti odlišil od ostatních. Takže komunismus zvítězil aspoň zde, na ralbickém hřbitově, nadhodil jsem starší ženě, která se ke mně blížila v tmavém kroji s konví v ruce a s tak vybízivým úsměvem, že bylo nezdvořilé ji neoslovit. „Proto to s ním taky tak dopadlo, protože se hodí jen pro onen svět.“ Šibalsky se na mne zpod čepce podívala a v té chvíli se nedalo poznat, jak byla její poslední slova o komunismu míněna. V každém případě to bylo – jak se na takovémto místě sluší – poslední slovo, které o komunismu řekla; přece jen tu vládl dlouhých 45 let, jako kdyby to bylo určeno pro jinou věčnost. Na celém hřbitově jsem nedokázal najít jediný náhrobní kámen, proto jsem se chtěl od této ochotné paní dozvědět, proč tomu tak je. „Na to se mě už jednou kdosi ptal, jeden evangelík odshora, z Dolní Lužice, ten nás chtěl trochu pozlobit. Tomu jsem řekla, že člověk musí za život unést až dost těžkých břemen, proto by neměl mít i po smrti na hlavě kámen.“ Tím pro ni rozhovor, který sama vyprovokovala, v podstatě skončil. Ani se mě nezeptala, odkud jsem a co tu pohledávám, jen dodala, že tohle je lužickosrbský hřbitov, i když tu leží i nejeden Němec.
s. 142
Přitom právě v NDR došlo k tomu, že Lužičtí Srbové byli poprvé ve své historii uznáni za národnostní menšinu a jejich zvyky byly podporovány. Avšak o finanční prostředky, které na svou kulturní seberealizaci dostali, je kombináty připravily tím, že je zbavily reálné podstaty jejich existence. Trpěni a uznáváni byli v NDR především tehdy, když měli demonstrovat toleranci systému svými vystoupeními v pestrých a neškodných folklórních slavnostech. Jestliže žádali víc, byli brzy nařčeni z reakčního nacionalismu. Tehdy začal Jurij Koch popisovat pustošení Lužice v chmurných reportážích. Velmi brzy se mu vyjevila souvislost mezi ochranou životního prostředí a národnostním odporem. Neboť podobně jako gigantické povrchové doly Lužici doslova rozleptávaly, podkopávaly krajinu, měnily louky ve stepi a vyháněly zvěř, tak ohrožovaly i národní existenci Lužických Srbů.
V krajině vřesovišť je krása i pustošení hned vedle sebe, za střechami zasněných dřevěných domků vyčnívají v dálce obrovská korečková rypadla, bagry a těžební stroje povrchových dolů. Hned za mnohotvárnou kultivovanou krajinou začíná step, na mnoha kilometrech zají hluboké jámy výsypek. Kam oko dohlédne, nevidí nic, co by kvetlo: všude jen písek, pustina, krátery. Boxberg, Reichwalde, Nochten, tyto měsíční krajiny jsou hned vedle starých vesnic Schleife, Rohne, Mulkwitz, které jako by se zachovaly z pohádkových časů.
s. 149
Ve Sprévském lese našlo toto iluzorní drama svou nádhernou přírodní kulisu. Malebný les protkaný nesčetnými malými říčkami, leží na samém okraji Lužice, od Berlína vzdálený jen osmdesát kilometrů. Berlíňané již v minulém století zabrali Sprévský les pro sebe jako romantickou rekreační oblast a kvůli dvěma milionům návštěvníků, kteří sem každý rok přicházejí, se číšníci, majitelé penzionů, obchodníci se suvenýry a lodníci, kteří vozí turisty v malých člunech po síti kanálů, zase jednou vydávají za poslední Lužické Srby. Jsou to domorodci, kteří si už nic nepamatují, ale živí se minulostí, jíž se důkladně odcizili. Jsou nadití do falešných krojů, naučili se několika lužickosrbským pozdravům, aby se vlichotili těm, které omámila touha po domově, kteří hledají vlastní kořeny a nalézají je neomylně tam, kde byly důkladně zničeny, ať už je turistický průmysl dopravil kamkoli.
s. 158
Arumuni jsou jedním z nejstarších národů v Evropě, a i když nikdo neví, kolik jich je, protože téměř nikde, kde žili, nebyli uznáni jako menšina, určitě jich bude nejméně půl milionu; pravděpodobně je však mnohem víc těch, kteří se k nim počítají. Arumuni kdysi žili na celém Balkánu a ještě dnes jich mnoho žije v Řecku, Makedonii, Albánii a v Rumunsku, v menším množství i v Srbsku a Bulharsku, rozptýleni jsou po všech světadílech. Avšak jediná Makedonie, mladý stát, který nepožívá právě velký mezinárodní respekt, dosud projevila ochotu uznat je za národnostní skupinu. Přitom Arumuni byli řečtí ministři, srbští akademici, bulharští nositelé státní ceny, albánští národní hrdinové, hvězdy rumunského fotbalu i vídeňští bankovní ředitelé. Jen o tom nikdo nesměl vědět. Nebo to aspoň nesměli příliš zdůrazňovat. Třeba to už ani sami nevěděli. Anebo, jako kapitán rumunského národního fotbalového mužstva George Hagi, to veřejně řekli až později. Arumuni totiž, jimž středověké prameny připisují bohatství a vyspělou kulturu, kteří hráli po staletí v evropském obchodu důležitou roli a jejichž přínos k politickému emancipačnímu hnutí na Balkáně je dosud nedoceněn, byli ve 20. století pozapomenuti.
s. 177
Bitola, historický Monastir, je hezké velké město, které neinformovaného návštěvníka ze Západu překvapí. Zde v jižní Makedonii nachází živé, čilé univerzitní město, jehož jméno dříve neznal a které mu svými elegantními obchody, bary a restauracemi připomíná ona italská města, jež, jak se domnívá, nejlépe reprezentují městskou lehkost a středomořské umění žít. Místní korzo stále ještě nese jméno maršála Tita a ožívá kolem dvaadvacáté hodiny; ještě dlouho po půlnoci se tu procházejí mladí i staří. V době, kdy středoevropská velkoměsta v neděli umírají nudou, sem proudili lidé bůhvíodkud, během několika minut jich tu byly tisíce, procházeli se po promenádě, plnili restaurace v postranních ulicích, cikánské kapely vyhrávaly v zahradních restauracích a mezi tím vším se na pěší zóně proháněli na mopedech blázniví kluci. Skončilo to těsně před jednou, kdy celé to velkoměstské hemžení ustalo.
Válka začala onoho 5. dubna 1992, když stovky lidí nastoupily před barikádami, jimiž strana Radovana Karadžiće přes noc uzavřela část Grbavica. Z jednoho domu poblíž židovského hřbitova kdosi vystřelil na pokojný průvod, který právě přecházel přes most Vrbanja, a zasáhl studentku medicíny Suadu Dilberovićovou. Byla to zlá náhoda, že se právě ona stala první obětí války, války proti městu Sarajevu, mnoho lidí však tvrdí, že náhoda tu mladou ženu vybrala ne zcela náhodně.
Rodina této studentky medicíny se totiž přistěhovala z Dalmácie, oběť tedy pocházela z Chorvatska, nebyla však katolička, nýbrž muslimka, nikoli však taková, jaké mají všichni křesťanští fundamentalisté nejraději – na ulici zahalená nebo alespoň se šátkem na hlavě –, nýbrž krásná světlovlasá sebevědomá žena, která chtěla být lékařkou a se vším všudy ztělesňovala takové Sarajevo, jaké váleční zastánci etnické separace nenáviděli: byla to osoba nevyhraněné etnické příslušnosti, žena z města. Tak Suada Dilberovićová v neděli 5. dubna 1992 vykrvácela na mostě Vrbanja, jenž dnes nese její jméno, a stala se první obětí války, kterou přenášely všechny televizní stanice světa.
s. 47–8
Tři vesnice se jmény vypovídajícími o bídě (Verderb znamená „zkáza“) patřily dříve k obci Mozelj, do níž jsme se lesem vraceli. Během celé cesty jsme nepotkali jediného člověka. Nicméně je Mozelj, bývalý Mösel, dosud obydlený, i když jsme na ulici nikoho neviděli. Psi si nás však všimli a dali se do štěkotu, když jsme stoupali ke kostelu, jenž stojí i se svou výraznou zvonicí uprostřed zeleninových záhonů pár metrů nad obcí. Je to jeden z 27 evidovaných kostelů, které lze ještě najít v Kočevje, v místech na kostely dříve tak bohatých. Kostel byl zavřený, ale když jsme ho obešli, našli jsme otevřený postranní vchod a v půvabném vnitřku starou křtitelnici. V tu chvíli se psi všude kolem znovu rozštěkali. Podle kočevských lidových pověr ohlašují smrt dvě události: když někdo zčistajasna dokáže číst bez brýlí a když psi v nějaké vesnici začnou bezdůvodně výt. Proto jsme se rozhodli, že smrt navštívíme, ale u nového hřbitova, asi kilometr za vsí, jsme nepotkali smrt, nýbrž konečně zase lidi, dva mladíky ve sportovním. Přihnali se po silnici jediným autem, které tu během poslední půlhodiny projelo, a řidič zabrzdil před hřbitovem tak prudce, až pneumatiky zasvištěly. Vtrhli na hřbitov, zarazili se, překvapeni naší přítomností, pokývli na pozdrav a pak rychle zamířili ke hrobu s černou leštěnou mramorovou deskou. Sotva před ním stanuli, hlasitě se rozvzlykali, po chvíli si otřeli slzy, zapálili na hrobě světlo, pokřižovali se a opustili hřbitov stejně kvapně, jak přišli. Motor zavyl, vůz se obrátil a řítil se směrem na Mozelj. Na oné náhrobní desce byla vyryta jména tří příslušníků rodiny: jeden muž padl ve věku 22 let u partyzánů, manželský pár zemřel ve vysokém stáří v osmdesátých letech. Ani jedno z úmrtních dat se mi nepodařilo uvést do žádné souvislosti s oním 18. srpnem 1999, kdy oba mladíci u hrobu tak chvatně i okázale truchlili a kdy jsem já našel v lese vesnice a na hřbitově živé.
s. 84–5
Celá jižní Itálie je zemí emigrantů, kteří odjížděli za prací, a zvláště Kalábrijci jsou po celé generace vyháněni do zemí na severu, k nimž počítají také Itálii bohatých od Benátek po Piemont. V dobrých třiceti albánských vesnicích v Kalábrii se sotva najdou mladí lidé. Tyto oblasti patří starcům, kteří si chtějí své skrovné peníze užít doma, tady v horských zapadlých vesnicích, do nichž se navrátili z velkých měst. Dřeli se v Torontu nebo v Curychu, ale teď jim stačí deset uliček, obydlených lidmi, kteří jsou současně kosmopolity velkoměsta i albánskými venkovany.
s. 95
Don Trupo mi trpělivě vysvětloval, proč jsou Arbešové v dějinách katolické církve takovou zvláštností. Když přišli Albánci v 15. a 16. století do Itálie, přinesli si do exilu veškeré bohatství byzantských forem, s nimiž jejich křesťanství za staletí na Balkáně srostlo. Katolická vrchnost tuto tradici od samého začátku respektovala, občas s nevolí, ale přece jen spolehlivě, a jejich stará zvláštní práva formálně jako poslední stvrdil i jinak tak příšerný papež Pavel IV. Tak se stalo, že jsou Arberešové katolíci, kteří slouží mši podle řecko-ortodoxního ritu, mají katolické kněze, kteří se žení, a přesto uznávají papeže jako svou hlavu, a navíc nepřijímají hostii, nýbrž chléb. Zvláštnosti v ortodoxním ritu, jakož i to, že se faráři, nikoli však biskupové, smějí ženit, byly schváleny již v roce 325 na nicejském koncilu. Byzantská okázalost, s níž se konají mše, svatby, s níž se slaví Velikonoce a která provází pohřby, byla pro Arbereše čímsi natolik nepostradatelným, že by spíš vypověděli poslušnost papeži, než aby se zřekli těchto tradic a opustili známý rituál, který si přinesli ze ztracené vlasti.
s. 122
Věčnost zde trvá jen 25 let, ale zato má tvar dokonalé pravidelnosti. S matematickou přesností se řadí jeden hrob vedle druhého a žádný nesmí nevhodně vyčnívat. Řady jsou rovné jako podle šňůry, každý náhrobní kříž je ze stejného bíle natřeného dřeva, a tak když se opona zamračeného dopoledne roztáhla, hřbitov z dálky zářil jako spící březový hájek. A na každém dřevěném kříži byl zlatými a černými písmeny vyveden stejný nápis: „Ó Pane, dej mu klid!“ Pak je každému povoleno již jen jméno, datum narození a úmrtí, aby se i na místě dočasné věčnosti odlišil od ostatních. Takže komunismus zvítězil aspoň zde, na ralbickém hřbitově, nadhodil jsem starší ženě, která se ke mně blížila v tmavém kroji s konví v ruce a s tak vybízivým úsměvem, že bylo nezdvořilé ji neoslovit. „Proto to s ním taky tak dopadlo, protože se hodí jen pro onen svět.“ Šibalsky se na mne zpod čepce podívala a v té chvíli se nedalo poznat, jak byla její poslední slova o komunismu míněna. V každém případě to bylo – jak se na takovémto místě sluší – poslední slovo, které o komunismu řekla; přece jen tu vládl dlouhých 45 let, jako kdyby to bylo určeno pro jinou věčnost. Na celém hřbitově jsem nedokázal najít jediný náhrobní kámen, proto jsem se chtěl od této ochotné paní dozvědět, proč tomu tak je. „Na to se mě už jednou kdosi ptal, jeden evangelík odshora, z Dolní Lužice, ten nás chtěl trochu pozlobit. Tomu jsem řekla, že člověk musí za život unést až dost těžkých břemen, proto by neměl mít i po smrti na hlavě kámen.“ Tím pro ni rozhovor, který sama vyprovokovala, v podstatě skončil. Ani se mě nezeptala, odkud jsem a co tu pohledávám, jen dodala, že tohle je lužickosrbský hřbitov, i když tu leží i nejeden Němec.
s. 142
Přitom právě v NDR došlo k tomu, že Lužičtí Srbové byli poprvé ve své historii uznáni za národnostní menšinu a jejich zvyky byly podporovány. Avšak o finanční prostředky, které na svou kulturní seberealizaci dostali, je kombináty připravily tím, že je zbavily reálné podstaty jejich existence. Trpěni a uznáváni byli v NDR především tehdy, když měli demonstrovat toleranci systému svými vystoupeními v pestrých a neškodných folklórních slavnostech. Jestliže žádali víc, byli brzy nařčeni z reakčního nacionalismu. Tehdy začal Jurij Koch popisovat pustošení Lužice v chmurných reportážích. Velmi brzy se mu vyjevila souvislost mezi ochranou životního prostředí a národnostním odporem. Neboť podobně jako gigantické povrchové doly Lužici doslova rozleptávaly, podkopávaly krajinu, měnily louky ve stepi a vyháněly zvěř, tak ohrožovaly i národní existenci Lužických Srbů.
V krajině vřesovišť je krása i pustošení hned vedle sebe, za střechami zasněných dřevěných domků vyčnívají v dálce obrovská korečková rypadla, bagry a těžební stroje povrchových dolů. Hned za mnohotvárnou kultivovanou krajinou začíná step, na mnoha kilometrech zají hluboké jámy výsypek. Kam oko dohlédne, nevidí nic, co by kvetlo: všude jen písek, pustina, krátery. Boxberg, Reichwalde, Nochten, tyto měsíční krajiny jsou hned vedle starých vesnic Schleife, Rohne, Mulkwitz, které jako by se zachovaly z pohádkových časů.
s. 149
Ve Sprévském lese našlo toto iluzorní drama svou nádhernou přírodní kulisu. Malebný les protkaný nesčetnými malými říčkami, leží na samém okraji Lužice, od Berlína vzdálený jen osmdesát kilometrů. Berlíňané již v minulém století zabrali Sprévský les pro sebe jako romantickou rekreační oblast a kvůli dvěma milionům návštěvníků, kteří sem každý rok přicházejí, se číšníci, majitelé penzionů, obchodníci se suvenýry a lodníci, kteří vozí turisty v malých člunech po síti kanálů, zase jednou vydávají za poslední Lužické Srby. Jsou to domorodci, kteří si už nic nepamatují, ale živí se minulostí, jíž se důkladně odcizili. Jsou nadití do falešných krojů, naučili se několika lužickosrbským pozdravům, aby se vlichotili těm, které omámila touha po domově, kteří hledají vlastní kořeny a nalézají je neomylně tam, kde byly důkladně zničeny, ať už je turistický průmysl dopravil kamkoli.
s. 158
Arumuni jsou jedním z nejstarších národů v Evropě, a i když nikdo neví, kolik jich je, protože téměř nikde, kde žili, nebyli uznáni jako menšina, určitě jich bude nejméně půl milionu; pravděpodobně je však mnohem víc těch, kteří se k nim počítají. Arumuni kdysi žili na celém Balkánu a ještě dnes jich mnoho žije v Řecku, Makedonii, Albánii a v Rumunsku, v menším množství i v Srbsku a Bulharsku, rozptýleni jsou po všech světadílech. Avšak jediná Makedonie, mladý stát, který nepožívá právě velký mezinárodní respekt, dosud projevila ochotu uznat je za národnostní skupinu. Přitom Arumuni byli řečtí ministři, srbští akademici, bulharští nositelé státní ceny, albánští národní hrdinové, hvězdy rumunského fotbalu i vídeňští bankovní ředitelé. Jen o tom nikdo nesměl vědět. Nebo to aspoň nesměli příliš zdůrazňovat. Třeba to už ani sami nevěděli. Anebo, jako kapitán rumunského národního fotbalového mužstva George Hagi, to veřejně řekli až později. Arumuni totiž, jimž středověké prameny připisují bohatství a vyspělou kulturu, kteří hráli po staletí v evropském obchodu důležitou roli a jejichž přínos k politickému emancipačnímu hnutí na Balkáně je dosud nedoceněn, byli ve 20. století pozapomenuti.
s. 177
Bitola, historický Monastir, je hezké velké město, které neinformovaného návštěvníka ze Západu překvapí. Zde v jižní Makedonii nachází živé, čilé univerzitní město, jehož jméno dříve neznal a které mu svými elegantními obchody, bary a restauracemi připomíná ona italská města, jež, jak se domnívá, nejlépe reprezentují městskou lehkost a středomořské umění žít. Místní korzo stále ještě nese jméno maršála Tita a ožívá kolem dvaadvacáté hodiny; ještě dlouho po půlnoci se tu procházejí mladí i staří. V době, kdy středoevropská velkoměsta v neděli umírají nudou, sem proudili lidé bůhvíodkud, během několika minut jich tu byly tisíce, procházeli se po promenádě, plnili restaurace v postranních ulicích, cikánské kapely vyhrávaly v zahradních restauracích a mezi tím vším se na pěší zóně proháněli na mopedech blázniví kluci. Skončilo to těsně před jednou, kdy celé to velkoměstské hemžení ustalo.