Prolog Ludvíka Svobody
s. 8
Své jméno dostala tato škola podle místa, kde působila. Byla to v Athénách stoá poikilé, sloupová síň vyzdobená obrazy Polygnótovými. Zakladatelem stoické školy byl Zénón z Kitia na Kypru (asi 335–263). Ale systematikem jejího učení se stal Chrýsippos ze Soloi v Kilikii (280–207). Byl velmi významný. Už ve starověku se říkalo, že nebýt Chrýsippia, nebylo by ani stoy.
s. 13
Stoická etika zná několik hlavních zásad, jež ji spojují s logikou i fyzikou a z nichž lze odvodit veškerou morální nauku. Všecko se řídí vesmírnými zákony, jež může člověk poznat. K tomu má rozum. A pozná-li je, může se podle nich řídit. Vždyť ctnost je vědění a nectnost je nevědění. V etice samé se stoikové především ptali, co je cílem (telos) lidského života, a tudíž nejvyšším dobrem. Z panteisticky pojaté jednoty světa jim jako hlavní pravidlo jednání vyplynulo: žít ve shodě s přírodou (homologuúmenós té fysei zén), resp. přirozeností, což znamená žít ve shodě s vesmírem, jehož jsme částí. Lze to vykládat i tak, že člověk má být svůj, že má žít život důsledný, to jest shodný v sobě samém, ve shodě s lidskou přirozeností. Zde je základní pud sebezáchovy, který nás nakonec přivede až k vytouženému cíli životnímu, k blaženosti (eudaimoniá).
s. 14–5
Ctnost je tedy vždy jediná, celá, je nedělitelná. Má však různé stránky, jež stoikové opět nazývali ctnostmi. Obyčejně se uvádějí čtyři hlavní ctnosti: 1. rozumnost (fronésis), 2. mírnost záležející v sebeovládání (sófrosyné), 3. statečnost (andreiá), 4. spravedlnost (dikaiosyné). Jsou to lidské znalosti. Lidské jednání nemáme posuzovat podle výsledku, nýbrž podle úmyslu, záměru, s nímž něco konáme. Řádné jednání (katorthóma) je to, které konáme s ctnostným úmyslem. Jestliže něco děláme jen proto, abychom splnili svou povinnost, mluvíme o činu jen náležitém (kathékon).
Vedle pudů rozumných jsou v nás i pudy nerozumné. Ty nutno přemáhat, je to náš hlavní mravní úkol. Míněny jsou vášně (pathé). Každá vášeň (pathos) je nepřirozená, protože je nerozumná; je to nerozumná hnutí duše (alogos psychés kinésis), založené na nesprávném úsudku. Opět se nám tu hlásí onen intelektualismus. Hlavní vášně jsou čtyři: 1. rozkoš (hédoné) se týká přítomného domnělého dobra, 2. žal (lypé) se týká přítomného domnělého zla, 3. touha (epithymiá) se týká budoucího domnělého dobra, 4. strach (fobos) se týká budoucího domnělého zla. Vášně škodí vždycky. Proto ctnost s nimi musí stále bojovat, aby se nestaly trvalými nemocemi duše (nosoi psychés).  Snažíme se tedy docílit oproštění od nich (apatheia). Tento stoický mravní rigorismus je někdy poněkud mírněn ohledy na praktický život. A tak se místo vášní připouštějí aspoň nálady (eupatheia), a to tak, že se jako podoba rozkoše připouští radost (chara); strachu odpovídá opatrnost (eulabeia) a touze vůle (búlésis); jen žal nemá obdoby. Další zmírnění možno vidět i v rozdělení věcí lhostejných (adiafora) na věci relativně cenné (proégmena), jako je zdraví, bohatství, nadání i život sám, a na relativně bezcenné (apoproégmena). Absolutně cenná je jen ctnost. Vedle uvedených věcí lhostejných jsou ještě adiafora naprosto lhostejná (např. mám-li sudý či lichý počet vlasů).
s. 20
Po otrokovi Epiktétovi přistupujeme konečně k filosofu na trůně, k ušlechtilému císaři Marku Aureliovi. Marcus Aurelius Antonius zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny. Řada tu začíná výborným vládcem Trajánem (98–117), který v zájmu říše adoptoval pozdějšího císaře Hadriána (117–138). Ten následoval svého adoptivního otce a vybral si za nástupce Antonina Pia (138–161), který opět adoptoval své nástupce-spoluvaldaře: Marka Aurelia (161–180) a Lucia Vera (161 až 169). Ti si vládu rozdělili tak, že Marcus Aurelius vládl romanizovanému západu, přičemž měl pravomoc císařskou, kdežto L. Verus spravoval helenizovaný východ říše.
Kniha první
s. 25
Svému pradědovi jsem vděčen za to, že jsme nechodili do veřejných učilišť, ale měl jsem výborné učitele doma; a také za poznatek, že se na takové věci nemá šetřit nákladu. /4/

Kniha druhá
s. 33
Hned ráno k sobě promlouvej takto: Setkám se s člověkem všetečným, nevděčným, domýšlivým, potutelným, závistivým a sobeckým. Všechny tyto vady vyplývají z jejich neznalosti dobra a zla. Já však jsem dospěl k poznání, že dobro svou přirozeností je krásné a zlo je ošklivé a že také přirozenost právě toho, kdo chybuje, je příbuzná s mou, nikoli snad účastí na téže krvi nebo rodu, nýbrž na témž rozumu a jeho božském podílu: nemohu tedy od nikoho z nich utrpět škodu, neboť nikým se nedám zlákat k ničemu ošklivému; také se však nemohu na svého příbuzného hněvat ani se s ním nepřátelit, neboť jsme stvořeni k součinnosti, zrovna jako nohy, ruce, jako oční víčka a obě čelisti. Proti sobě pracovat by tedy bylo proti přírodě; pracujeme pak proti sobě, jestliže se hněváme druh na druha a od sebe se odvracíme. /1/
s. 36
Jednej, mluv a mysli ustavičně tak, jako by ses už měl rozloučit se životem! [...] /11/

Kniha třetí
s. 40–1
Povšimnutí zasluhuje také to, že i průvodní jevy přírodního dění mívají zajímavý půvab. Tak například: jestliže se peče chléb, leckteré jeho části popraskají, a právě tyto pukliny, které jsou do jisté míry proti pekařovu záměru, vypadají jaksi hezky a budí zvláštním způsobem chuť k jídlu. Také fíky, když jsou nejzralejší, praskají. Přezrálým olivám dodává zvláštní krásy právě to, že nemají daleko k hnilobě. Také klasy sklánějící se k zemi, svraštělé obočí lva, pěna vytékající kancům z tlamy a mnohé jiné úkazy mají daleko od krásy, jestliže pozorujeme každý z nich sám o sobě, přesto však, poněvadž provázejí přírodní dění, přispívají k jeho ladnosti a mívají svůj půvab, takže oku vnímavému a schopnému hlubšího porozumění pro dění ve vesmírném celku jistě se bude zdát téměř každý i z těchto průvodních jevů v celkovém uspořádání čímsi osobitě hezkým. Takový pozorovatel se zadívá se stejným zalíbením na skutečný chřtán šelmy jako na jeho zpodobení malířem nebo sochařem a svým pronikavým okem vystopuje zrovna tak půvab zralosti u stařeny a starce jako kouzlo mládí u dětí. Mnohé takové příklady se arci nebudou zdát přesvědčivé každému, nýbrž jen tomu, kdo má ryze důvěrné vztahy k přírodě a k jejím dílům. /2/

Kniha čtvrtá
s. 52
Kolik volného času získává ten, kdo se nestará o to, co mluví, dělá nebo zamýšlí jeho bližní, nýbrž usiluje, aby právě to, co činí sám, bylo spravedlivé a bohulibé nebo vůbec dobré. Neohlížej se po černých povahách kolem sebe, a raději zaměř přímo k cíli své dráhy a nerozptyluj se! /18/
s.58
Čas je cosi jako řeka událostí a dravý proud. Neboť sotvaže se co objeví, už to uchvátí, a už přináší něco jiného, co také odnese. /43/
s. 60
[...] Napříště tedy nezapomínej se řídit při všem, co tě navádí k zármutku, touto zásadou: „Tohle není neštěstí, ba naopak, je štěstí, že to snáším statečně!“ /49/

Kniha pátá
s. 69
Často si uvědomuj chvatnost míjení a mizení věcí i událostí! Neboť podstata věcí je jako proud v nepřetržitém toku a jejich činnosti podléhají ustavičným přeměnám a jejich příčiny myriádám obratů, bezmála nic tu není stálého. A těsně u nás — nekonečná propast minulosti a bezedný jícen budoucnosti, v němž se ztrácí všechno. Což tedy není pošetilý ten, kdo se v takovém světě nadýmá nebo se pachtí nebo na něj naříká, jako by ho měl trápit bůhvíjak dlouho? /23/

Kniha šestá
s.  74
Nejlepší způsob odplaty je neodplácet špatné špatným. /6/
s. 80
Smrt: odpočinutí od smyslových rozporů, od záchvěvů chtíčů, od trmácení rozumu a od sloužení tělu. /28/
s. 81
Vystřízlivěj a vzpamatuj se! A jako si uvědomuješ, vždy znova se probírajíc ze spaní, že tě obtěžovaly jenom přeludy, podobně, znova probuzen, pokládej ze přeludy životní svízele! /31/

Kniha sedmá
s. 89
Nedávej se znepokojovat budoucností; neboť k ní dospěješ, má-li tomu tak být, cestou téhož rozumu, kterým se teď řídíš v přítomnosti. /8/
s. 98
Umění žít má více podobného se zápasnickým než s tanečním, totiž v tom smyslu, že umíš stát pohotově a nekolísavě tváří v tvář úderům i nepředvídaným. /61/

Kniha osmá
s. 103
Kdybys i zlostí pukl, přesto budou lidé stále jednat stejně! /4/
s. 115
Lidé jsou stvořeni kvůli sobě navzájem; buď je tedy poučuj, nebo je snášej! /59/

Kniha desátá
s. 133
Osvoj si správný postup v pozorování, jak se všechno navzájem přeměňuje, to měj ustavičně na zřeteli a v tomto oboru se cvič! Neboť není účinnějšího podnětu k duševnímu zušlechtění. Jen tak se člověk vysvlékne ze své tělesnosti, a když pomyslí, že co nevidět bude musit odejít ze života a to všechno opustit, pak se ve své vlastní činnosti cele oddá spravedlnosti, a pokud se týká všech životních příhod, vesmírné přírodě. A co budou o něm říkat, soudit nebo proti němu podnikat jiní, o tom vůbec nebude hloubat, úplně spokojen s tímto dvojím: jestli sám spravedlivě činí, co právě teď činí, a jestli ochotně přijímá to, čeho se mu teď v úděl dostává; a všechny ostatní záležitosti a zájmy pustí z mysli a nic jiného nebude chtít než cestou zákona se přímo ubírat k cíli a následovat boha, který se přímo ubírá k cíli. /11/

Kniha jedenáctá
s. 151
Lakedaimoňané vykazovali cizincům o slavnostních hrách sedadla ve stínu, sami pak usedali kdekoliv. /24/

Pýthagorovci učili, že se máme za svítání zahledět na nebe, abychom si připomněli ony bytosti, které ustavičně probíhají touž vykázanou drahou a týmž způsobem, i jejich spořádanost, čistotu a nepokrytost. Neboť hvězda nemívá závoj. /27/

Kniha dvanáctá
s. 158
Za prvé: nic nečiň nazdařbůh a neúčelně! Za druhé: svou činností nesměřuj k žádnému jinému cíli než k obecnému prospěchu! /20/