LEDEN
10
Když o sobě Felice nedá pár dní vědět, Kafka začne, jako by se probral z neklidných snů, ze zoufalství pracovat na Proměně. O tom příběhu jí vyprávěl, krátce před Vánoci jej dokončil (teď leží v sekretáři, zahříván mezi dvěma fotografiemi, které mu Felice poslala).
15
V osm večer má jejich souboj začít. Ve čtvrt na osm oba nastupují do drožek. Míří do Komorního sálu Německého divadla, dorazí ve stejný okamžik. A ignorují se. Je chladno, oba pospíchají dovnitř. Kdysi v lázních Bansin na pláži u Baltského moře – to ovšem musí zůstat mezi námi – se Alfred Kerr, největší německý kritik a nejješitnější nadutec, ucházel o Katju Pringsheimovou, bohatou Židovku s kočičíma očima. Jenže ona toho myšlenkově dravého, pyšného Vratislavana odmítla a vrhla se do náruče Thomase Manna, prkenného hanzovana.
17
Dojde k založení dvou národních mýtů: V New Yorku vychází první číslo časopisu Vanity Fair. V Essenu otvírá matka Karla a Thea Albrechtových prototyp prvního supermarketu Aldi.
21–22
Lasker-Schülerová, v pestrobarevných šatech, s cinkajícími prsteny a náramky, divoká, pohádková fantazie; v oné době ztělesňovala vnitřní orient společnosti, jež se řítila do moderny, snovou bytost, objekt touhy tak rozdílných mužů jako byli Karl Kraus, Vasilij Kandinskij, Oskar Kokoschka, Rudolf Steiner a Alfred Kerr. Ale ze zbožňování se žít nedá. Else Lasker-Schülerové se vede dost bídně, zvlášť poté, co bylo rozvedeno její manželství s Herwarthem Waldenem, velkým galeristou a vydavatelem časopisu Der Sturm, který teď se svou novou ženou, tou příšernou Nell, vysedává v kavárnách, kam právě proto Else nemůže. Ovšem v nějaké takové umělecké kavárně v prosinci potkala Franze a Marii Marcovy a ti se jí stali záštitou, strážnými anděly.
27
Právě Lou, žena, která jej připravila o panictví a která jej přemluvila, aby si křestní jméno René vylepšil na Rainer, je v této chvíli opět velmi vysoko v kurzu: „Kéž bychom se zase viděli, milá Lou (slovo „milá“ třikrát podtrženo), to je má veliká naděje.“ A na okraj ještě naškrábe „má oporo, mé všechno, jako vždy“.

ÚNOR
39
V prvních měsících roku 1913 tedy byli ve Vídni na krátkou chvíli spolu se Stalinem i Hitler a Tito, čili dva největší tyrani dvacátého století a jeden z nejodpornějších diktátorů. První studoval v pokoji pro hosty národnostní otázku, druhý maloval v ubytovně akvarely, třetí podnikal nesmyslné jízdy po Ringstrasse, aby otestoval chování automobilů v zatáčkách. Tři statisté, dalo by se říci, bez vlastního textu, ve velké hře nazvané Vídeň kolem roku 1913.
40
Berlín, Paříž, Mnichov, Vídeň. Čtyři frontová města moderny roku 1913.

BŘEZEN
82
Poté, co Klimt zemře, čtrnáct bývalých modelek se přihlásí s požadavkem na přiznání otcovství.

DUBEN
115
Poté, co Majakovskij vystoupí na scéně v Simferopolu v černobíle proužkované haleně, rozzuření návštěvníci vykřiknou jen „dolů, dolů“. A tak tento večer vynechá aspoň svůj růžový smoking, který měl na sobě v Charkově. Ovšem deklamovat verše s jezdeckým bičíkem v ruce, to si neodepře ani v Simferopolu. Místní noviny znechuceny.

KVĚTEN
124–5
Přepjatě euforickou, chaoticky roznícenou Else Lasker-Schülerovou s poetickým srdcem uchvacovali muži, kterým koloval v žilách testosteron – takoví ji poháněli k netušeným výšinám. Ovšem muže vystrašené přílišnou ženskostí, například Rainera Mariu Rilka nebo Franze Kafku, děsila svou překypující živočišností a zaháněla je na útěk. Tehdejší ženy touto nedbalou femme fatale za dne pohrdaly kvůli její zanedbanosti, nezodpovědnosti, prostopášnosti – a večer, když jejich manželé vyrazili na skleničku a ony si listovaly v časopise, ji z osiřelé lenošky potají obdivovaly. Jen Rosa Luxemburgová ji uctívala bezmezně a v horkých letních měsících roku 1913 spolu s ní demonstrativně táhla ulicemi.
148
A přesto sexuálně je Almou nadále posedlý, pracovat může, jen pokud mu věnuje přízeň. Malíř tak dnem i nocí stojí v ateliéru v pronikavě rudé milenčině noční košili, kterou z ní strhl na začátku jejich milostného vztahu a kterou si obléká vždy, když maluje. V roce 1913 maluje skoro stokrát – Almu. Je to dobrodružná láska, plná zlosti, zběsilosti, štěstí, „kolik pekla, tolik ráje“, jak ji označila Alma. Oskar [Kokoschka] chtěl, aby ho Alma při milování tloukla, což se jí ale nelíbilo, jenže on o to úpěnlivě žádá v dopisech den co den: „Jestlipak mě svojí pěknou milou ručinkou udeříš?“
Mezi polibky ze sebe milenec vyráží vražedné plány a zlost. Což mu muselo působit velkou radost.

ČERVEN
168
V červnovém čísle časopisu Neue Rundschau vychází text pětadvacetiletého Mannova přívržence Bruna Franka. Téma „Thomas Mann – úvaha o Smrti v Benátkách“. V ní vedle krásné, podrobné interpretace novely čteme především tyto hluboké řádky s diagnostikou přítomnosti: „Když ještě existovala metafyzika, být hrdinou znamenalo mnohem méně. Ale nyní, na bezcitné kamenité půdě pod sebou a s prázdnými nebesy nad sebou, již nemáme z víry nic než hlad po ní, protože jsme bez vztahů a odkázáni sami na sebe, jak zřejmě žádná jiná generace před námi nebyla, a v tomto okamžiku se tedy objevuje Thomas Mann, básník, který se bděle a statečně staví do světa zcela zbaveného bohů.“ Jo tak. Gustav von Aschenbach jako poslední heroická smrt v moderně.

ČERVENEC
177
Neurastenie za spolupůsobení srdce – půvabněji se utrpení moderny vystihnout nedá.

SRPEN
194
Rilkův neklidný a nákladný životní styl se zakládal na ustavičné náklonnosti kroužku movitých dam – aby je udržel při náladě, pěstoval s každou z nich čilý korespondenční styk, denně odesílal několik dopisů v barvě holubičí šedi do zámků a hotelů ve střední Evropě.
198
V den odjezdu Wilhelm daruje Franzi Marcovi ochočenou srnu. Pošle ji vlakem až do Sindelsdorfu, srna cestu v pořádku přečká a dál potom žije v zahradě, pokřtěná na Hanni (nezaměňovat se stejnojmennou sindelsdorfskou kočkou). A aby se na louce před Marcovým ateliérem nemusela Hanni potulovat tak osamocená, brzy dostane společnici, srnku jménem Ruth. Marc, uchvácen hnědou, plachou krásou obou zvířat, je znovu a znovu kreslí coby symboly ráje.

PROSINEC
304
Raineru Mariovi Rilkovi se v posledních prosincových dnech v Paříži dobře nevede. Píše: „Nevídám žádného člověka, mrzlo, bylo náledí, prší, crčí voda – tohle je zdejší zima, každý třetí den se mění počasí. Mám Paříže tak akorát dost, je to místo zatracení.“ A pak: „Zde ideál mých přání pro léta 1914, 1915, 1916, 1917 atd.“ Oním ideálem je mít klid a pobývat na venkově se sesterskou duší. Jedné z těchto sesterských duší, která však má tou dobou myšlenky úplně jinde, tedy Sidonii Nádherné, se pak písemně svěří: „Teď by se mi hodilo být jakoby bez tváře, stočený ježek, který se rozvine jen večer v příklopu a opatrně vyleze a svou šedou tlamičku nastaví hvězdám.“