7
Chystám se psát. Víc než týden, víc než měsíc, víc než čtvrt roku. Chystám se psát právě teď, v tomto okamžiku. Připravuju papíry, všecko se ve mně chvěje rozčilením a pochybnostmi. Copak umím psát jako Věra Linhartová? Napsat báseň začínajícím veršem „Mlč zvlčilče –“? –Odkládám pero, hlavu v dlaních. Jisté je, že budu psát odleva doprava, tak jak čtu. Píšu i čtu v horizontále, tak jak běží můj čas. Narodila jsem se do něj v této části světa a marně si představuji, zdali Japoncům padá čas shora dolů nebo jde-li odprava doleva – tedy obráceným směrem – pro vyznavače koránu. – Nasadím pero a zhrozím se představy, že snad někde někdo ve stejném okamžiku nasadil pero a bude psát věty totožné s mými. Odložím pero, vstanu a jdu louskat ořechy. Odleva doprava, tak jak se sunou vteřiny mého času. – Dolouskám ořechy. Vrátím se k papíru. Nic, dlouho nic. Ani myšlenečka. – Jde mi o začátek, je nejtěžší! – Přivolávám pána božských slov, boha písařů Thota; zjeví se mi v podobě ohyzdného paviána a pošeptá mi první větu:
BRANKA VEDOUCÍ Z ULICE DO ZAHRÁDKY NAKŘIVO VISÍ Z PANTŮ.

31
Dům má tolik otvorů! Okna, z nichž se dívám na Město, jsou tatáž okna, jimiž se Město dívá na mne. Dívá se na mne, jak se dívám na Město, jak se dívá na mne, jak se dívám na Město, jak se dívá na mne – jedna tvář směrem ven, druhá směrem dovnitř. Nebyl bůh dveří Janus taky bohem oken? Když hledím z okna na moře, jehož vlny objímají a chrání základy domu, když pozoruji zahrádku, kolem níž přes noc vyrostla vysoká kamenná zídka, nebo když v chvějivé fosforeskující záři přede mnou leží v půlnoční kráse celé Město a vysílá své dálkou tlumené melodie, pak se cítím v domě jak ořech ve skořápce. – Ale bědy, uvědomím-li si,0 že venku a uvnitř jsou jen slova!

51
Všecko mě nutí k usmívání, blahá chvíle, laskavá a libá přítomnost; chtěla bych se do ní zavrtat, ponořit, podržet si ji, ale plyne a míjí jako vlnky, které rozviřují rejdící kapři; vyskakují nad hladinu, mrsknutím ocasu zvedají ze dna obláčky bahna.

64
Už nicky se odsud úplně neoddělím, i když odjedeme, i když skončí léto, i když se sem třeba už nikdy nevrátím; jsem tu a navždy tady něco ze mne zbyde, jako ze mne už zbylo po kousíčku na každém místě mého života a stejnou měrou, jak se rozdávám, tak beru na sebe všecka pouta, jimiž mne k sobě život váže, a proto si teď vrývám do paměti sluncem prozářenou krajinu listu, dívám se, jak kapři hltají krmení, rozhozené porybným po hladině, jak se voda lehce čeří, jak žije.

66
– Sotva jsme se vrátili, rozpršelo se; liják prudce zabubnoval na stříšku verandy, ale za chvíli se zklidnil a už jen stříkal, bublal a šelestil, až se rozšuměl celý les, tráva i vzduch.

78
Nekonečné, neustále houstnoucí pralesy knih jsou chvíli pastí, chvíli propastí: nikdy všechny ty knihy nepřečtu, k smíchu, nikdy nebudu s to přečíst ani ty vybrané, které budí mou zvědavost a hromadí se v knihovně, ty nejzajímavější na třech stále se zvětšujících hraničkách u gauče, stálý zdroj neklidu a opakovaných předsevzetí, že jednou to přece musím zvládnout. A zatím přibývají nové, další a ještě zajímavější, slibující vzrušení, ukojení jakéhosi neukojitelného hladu po kráse, po vědění, po neznámu, po tajemství…

81
Stále se vlastně domáhám návratu do prvotního ráje, nekonečného uchvácení, do prvního spatření, prvotního zaslechnutí. Jako dítě jsem viděla jablko, pavouka, hrad, pařez, kámen, hřib i včelu, dnes už se jenom dívám.

94–95
Obrazům ve svém pokoji a jejich společenství jsem dala smysl, jako se snažím dát smysl všemu, co žiju. Je to můj smysl, i když někdy smyslem sám v sobě a pro sebe jako celý můj život.

109
Ale já nechci zapomínat na to, co kdysi bylo, nechci ztrácet ty, které jsem milovala a stále miluju! Nechci přijít o své nejspodnější, původní vrstvy, o své jádro – nechci, aby ze mne zbyla dutá cibule se seschlou slupkou. Nic neponechám času!