Scan barcode
A review by bill369
Hřích abbého Moureta / Jeho excelence Evžen Rougon by Émile Zola
Did not finish book. Stopped at 88%.
HŘÍCH ABBÉHO MOURETA
s. 20
A když kněz uchopil kalich, poklekl a opustil oltář, aby se odebral do sakristie, s hlavou pokrytou a před sebou ministranta, který odnášel konvičky a manutergium, slunce zůstalo v kostele jediným pánem. Teď ono spočinulo na oltářní pokrývce, zažehujíc nádherným blýskotem dvířka svatostánku a velebíc plodnost máje. Dlaždice dýchaly teplem. Obílené zdi, veliká Panna i sám velký Kristus zachvívali se tryskotem mízy, jako by smrt byla přemožena věčným mládím země.
s. 24
V květnu tato křemenitá zem pukala hrozným náporem rostlinstva. Obrovité levandule, jalovcové křoviny, záplava drobných travin stoupaly na schodiště a chomáče temné zeleně pronikaly až na střechu. Ten první nápor mízy hrozil, že strhne s sebou v drsném houští dřevnatých rostlin celý kostelík. V této jitřní hodině, v plném kvasu růstu, nebylo tu nic než bzukot horka a pomalé, mlčenlivé úsilí, jehož záchvěvy nadzvedávaly kamenitou půdu. Ale abbé necítil žár těch lopotných porodů; měl jen dojem, že se schůdek houpá, a posadil se proti druhému křídlu vrat.
s. 49
Bryčka už zase jela úvozem podél nekonečné zdi Paradou. Abbé Mouret se mlčky díval vzhůru a pozoroval mohutné větve, které se přes tuto zeď vypínaly jako ruce skrytých obrů. Z parku sem doléhaly zvuky, šustot křídel, šepot listí, zvuk kradmých skoků drtících větve, mohutné vzdechy vánku ohýbající mladé výhonky, celý ten dech života valící se po vrcholcích tohoto davu stromů. A občas, při nějakém ptačím trylku, který zazněl jako lidský smích, otáčel kněz hlavu s jakýmsi nepokojem.
s. 51
„Jsem velká jako stromy, všechny listy, které padají, jsou polibky,“ ozval se znovu hlas změněný dálkou, tak hudební, tak splynulý s výdechy vánku přeletujícími parkem, že mladý kněz zůstal celý rozechvělý.
s. 79
Ozářen jedinou lampou hořící uprostřed zeleně nad oltářem Panny, kostel se na obou koncích plnil velkými poletujícími stíny. Kazatelna vrhala temný stín až k stropním trámům. Zpovědnice se slila v černou hmotu rýsující se pod kůrem jako podivná silueta prasklé budky. Všechna záře, ztlumená a jakoby zeleně zbarvená listím, splývala na velkou pozlacenou Pannu, která jako by se s královským výrazem snášela dolů, nesena oblakem, v němž si hrály okřídlené hlavičky andílků. Jak ta kulatá lampa svítila uprostřed větví, vypadalo to jako bledý měsíc vycházející nad okrajem lesa a ozařující nějaké vznešené zjevení, nebeskou princeznu se zlatou korunou a ve zlatém šatě, která staví v tajemné hloubi alejí na odiv nahotu svého božského dítěte. Mezi listím, podél vysokých chocholů, ve velkém špičatě lomeném loubí až k větvím rozhozeným po zemi řinuly se tlumené hvězdné paprsky jako mléčné mlžení, které za jasných nocí proniká křovinami. Neurčité praskavé zvuky se ozývaly z obou temných konců kostela; velké hodiny vlevo od kůru zvolna odbíjely s těžkým oddychováním stroje pohrouženého v spánek. A zářivé zjevení, Matka s tenkými proužky kaštanových vlasů, jakoby uklidněna nočním klidem kostelní lodi, snášela se níž a níž, lehkým letem svého oblaku stěží rozvlnila trávu pasek.
s. 113
Ve vlhkém pokoji se s modrého stropu snášelo chvějivé ticho. Lihový vařič právě vyhasl a z konvičky unikala pára praménkem čím dál tím tenčím. Albínka a Sergěj, oba s hlavou na témž polštáři, se dívali na velké kalikové záclony zakrývající okna. Hlavně Sergějovy oči se tam obracely jako k bělostnému zdroji světla. Koupal se v něm, v tom pobledlém denním svitu, přiměřeném jako silám rekonvalescenta. Jak bylo na jednom místě kaliko žlutější, tušil tam vzadu slunce a to stačilo, aby se cítil zdravější. Slyšel, jak se v dálce rozlévá šumění stromů, zatím co zelenavý stín vysoké větve v okně vpravo ho plnil vzrušujícím sněním o tomto lese, který cítil tak blízko u sebe.
s. 120–1
Moře zeleně, naproti, vpravo, vlevo, všude. Moře valící své vlny listí až k obzoru, aniž se jim nějaký dům, nějaký kus zdi, nějaká prašná silnice postavila do cesty. Moře opuštěné, nedotčené, svaté, rozestírající svůj divoký půvab v nevinnosti samoty. Jedině slunce sem vnikalo, povalovalo se na lukách zaplavujíc je zlatem, pronikalo do alejí v nevázaném úprku paprsků, rozpouštělo mezi stromy své jemné plápolající vlasy, pilo z pramenů svém světlým rtem, který zanechával na hladině chvějivou stopu. V této ohnivé spršce žila zahrada šíleným životem šťastného zvířete, jež je ponecháno sobě samému někde na konci světa, daleko ode všeho, beze všech pout. Byla to taková hýřivá spousta listí, tak překypující příliv trav, že byla od jednoho konce k druhému jakoby skryta, zatopena, zaplavena. Nic než zelené svahy, lodyhy tryskající jako fontány, zčeřené spousty, neprodyšně stažené záclony lesů, závoje popínavých rostlin, ploužící se po zemi, davy obrovitých rostlin řítící se ze všech stran.
JEHO EXCELENCE EVŽEN ROUGON
s. 444–5 [povaha evžena]
První měsíce zůstával Rougon uzavřený doma, sbíral síly a připravoval se na budoucí zápasy. Miloval moc pouze pro moc, nikoliv z pýchy nebo touhy po bohatství či poctách. Byl hrubě nevědomý a velmi prostřední ve všem, co nesouviselo s ovládáním lidí, a vynikal skutečně jen potřebou panovat. V tom miloval svou sílu a zbožňoval svou inteligenci. Být nad davem, v němž viděl vždy jen hlupáky anebo darebáky, ovládat lidi ranami klackem, to v jeho mohutném těle probouzelo chytrost a neobyčejnou energii. Věřil jen v sebe, měl svá přesvědčení tam, kde jiní potřebují důkazy, a vše podřizoval své věčně rozpínavé osobnosti. Neznal žádnou slabost a opíjel se potají jen představami o neomezené moci. Po otci zdědil silnou ramenatou postavu a hrubé tahy v obličeji, po matce naopak, po obávané paní Felicitě, která kdysi vládla v Plassansu, zdědil plamennou vůli, vášnivou lásku k síle a pohrdání malými prostředky i malými požitky. Byl určitě z celé rodiny Rougonů největší.
s. 451 [cenzura císařství]
„To si nemyslím!“ připojil s e Du Poizat. „Mají strach, aby se jednou konečně nenapsala pravda. Ach, já bych vám byl dodal pěkné články!… Je to hanba, mít takový tisk, jako je náš, který má zacpaná ústa a jemuž hrozí zardoušení, sotva jen by se ozval. Jeden můj přítel uveřejňuje román a byl nedávno pozván na ministerstvo, kde ho jistý přednosta kanceláře požádal, aby dal svému hrdinovi vestu jiné barvy, protože tato barva se panu ministrovi nelíbí. To si nevymýšlím.“
s. 459 [Clorinda]
Třeba na celé týdny zapomínala, že je krásná, a vzpomněla si na to jen tehdy, když toho měla zapotřebí. Ale pak své krásy dovedla užívat jako strašlivé zbraně.
s. 474–5
Vstup do jídelny byl velice slavnostní. Nad dlouhou tabulí zářilo pět lustrů a v jejich světle se na podnosech lesklo stříbrné nádobí s loveckými výjevy: jak jelen vybíhá, jak lesní rohy troubí halali a jak psi se vrhají na kořist. mělké talíře, rozestavené podél okraje ubrusu, vypadaly jako obruba ze stříbrných měsíců, kdežto boky hlubokých mis, v nichž se odrážel lesk planoucích svic, křišťálové sklenice, z nichž jako by se rozstřikovaly ohnivé kapky, mísy s ovocem a vázy s květinami sytě růžové barvy, to vše dodávalo císařské tabuli také nádhery, že se její lesk šířil po celém rozlehlém sále. Průvod hostí sem zvolna vcházel dveřmi otevřenými dokořán; předtím však nejprve prošel síní císařské gardy. Pánové se nakláněli k dámám a něco jim šeptali, pak se zas napřimovali a tajně se oddávali radosti z takového triumfálního pochodu. Dámy s nahými rameny, zalité světlem, se nadšeně tvářily a vypadaly půvabně, Šustění jejich dlouhých sukní z druhých látek, které se táhly po koberci a udržovaly kráčející páry v ještě větším rozestupu, znělo k tomu jako doprovod a dodávalo celému průvodu ještě slavnostnějšího rázu. Blížili se téměř láskyplně jako labužníci, vychutnávající toto prostředí plné přepychu, světla a vlahého tepla, a nořili se do něho jako do lázně všech smyslů, kde pižmové vůně dámských toalet se mísily s nevtíravou vání zvěřiny, připravené s jemnou citrónovou příchutí. Když se octli na prahu a uviděli, jak se před nimi táhne nádherně vyzdobená tabule, uslyšeli fanfáry, jimiž je vítala vojenská hudba, ukrytá v sousední galerii, fanfáry znějící jako znamení k nějaké slavnosti z pohádky, tu páni, kteří se většinou necítili příliš dobře v krátkých kalhotách, tiskli mimoděk pevněji k sobě paže dam a na rtech se jim objevil úsměv.
s. 500
A dole psi požírali poslední kosti. zuřivě se váleli jeden po druhém, aby se dostali doprostřed hromady. Byl to jediný chumel pohybujících se hřbetů, bílých i černých, jež se s dravým vrčením strkaly, natahovaly a roztahovaly jako živoucí bublající bahnisko. Čelisti pracovaly ve spěchu a požíraly rychle, s horečnou touhou všechno sežrat. Krátké rvačky končily vždy zavytím. Jeden veliký ohař, nádherné zvíře, dostal zřejmě vztek, že je příliš na kraji; couvl nazpět a pak se jediným skokem vrhl doprostřed hejna. Rozrazil je a zhltl veliký kus jeleních vnitřností.
s. 662
Jste velmi silný příteli. Ale zapamatujte si jednu věc: žena na vás vždycky vyzraje, když si s tím bude chtít dát jen trochu práce.
s. 20
A když kněz uchopil kalich, poklekl a opustil oltář, aby se odebral do sakristie, s hlavou pokrytou a před sebou ministranta, který odnášel konvičky a manutergium, slunce zůstalo v kostele jediným pánem. Teď ono spočinulo na oltářní pokrývce, zažehujíc nádherným blýskotem dvířka svatostánku a velebíc plodnost máje. Dlaždice dýchaly teplem. Obílené zdi, veliká Panna i sám velký Kristus zachvívali se tryskotem mízy, jako by smrt byla přemožena věčným mládím země.
s. 24
V květnu tato křemenitá zem pukala hrozným náporem rostlinstva. Obrovité levandule, jalovcové křoviny, záplava drobných travin stoupaly na schodiště a chomáče temné zeleně pronikaly až na střechu. Ten první nápor mízy hrozil, že strhne s sebou v drsném houští dřevnatých rostlin celý kostelík. V této jitřní hodině, v plném kvasu růstu, nebylo tu nic než bzukot horka a pomalé, mlčenlivé úsilí, jehož záchvěvy nadzvedávaly kamenitou půdu. Ale abbé necítil žár těch lopotných porodů; měl jen dojem, že se schůdek houpá, a posadil se proti druhému křídlu vrat.
s. 49
Bryčka už zase jela úvozem podél nekonečné zdi Paradou. Abbé Mouret se mlčky díval vzhůru a pozoroval mohutné větve, které se přes tuto zeď vypínaly jako ruce skrytých obrů. Z parku sem doléhaly zvuky, šustot křídel, šepot listí, zvuk kradmých skoků drtících větve, mohutné vzdechy vánku ohýbající mladé výhonky, celý ten dech života valící se po vrcholcích tohoto davu stromů. A občas, při nějakém ptačím trylku, který zazněl jako lidský smích, otáčel kněz hlavu s jakýmsi nepokojem.
s. 51
„Jsem velká jako stromy, všechny listy, které padají, jsou polibky,“ ozval se znovu hlas změněný dálkou, tak hudební, tak splynulý s výdechy vánku přeletujícími parkem, že mladý kněz zůstal celý rozechvělý.
s. 79
Ozářen jedinou lampou hořící uprostřed zeleně nad oltářem Panny, kostel se na obou koncích plnil velkými poletujícími stíny. Kazatelna vrhala temný stín až k stropním trámům. Zpovědnice se slila v černou hmotu rýsující se pod kůrem jako podivná silueta prasklé budky. Všechna záře, ztlumená a jakoby zeleně zbarvená listím, splývala na velkou pozlacenou Pannu, která jako by se s královským výrazem snášela dolů, nesena oblakem, v němž si hrály okřídlené hlavičky andílků. Jak ta kulatá lampa svítila uprostřed větví, vypadalo to jako bledý měsíc vycházející nad okrajem lesa a ozařující nějaké vznešené zjevení, nebeskou princeznu se zlatou korunou a ve zlatém šatě, která staví v tajemné hloubi alejí na odiv nahotu svého božského dítěte. Mezi listím, podél vysokých chocholů, ve velkém špičatě lomeném loubí až k větvím rozhozeným po zemi řinuly se tlumené hvězdné paprsky jako mléčné mlžení, které za jasných nocí proniká křovinami. Neurčité praskavé zvuky se ozývaly z obou temných konců kostela; velké hodiny vlevo od kůru zvolna odbíjely s těžkým oddychováním stroje pohrouženého v spánek. A zářivé zjevení, Matka s tenkými proužky kaštanových vlasů, jakoby uklidněna nočním klidem kostelní lodi, snášela se níž a níž, lehkým letem svého oblaku stěží rozvlnila trávu pasek.
s. 113
Ve vlhkém pokoji se s modrého stropu snášelo chvějivé ticho. Lihový vařič právě vyhasl a z konvičky unikala pára praménkem čím dál tím tenčím. Albínka a Sergěj, oba s hlavou na témž polštáři, se dívali na velké kalikové záclony zakrývající okna. Hlavně Sergějovy oči se tam obracely jako k bělostnému zdroji světla. Koupal se v něm, v tom pobledlém denním svitu, přiměřeném jako silám rekonvalescenta. Jak bylo na jednom místě kaliko žlutější, tušil tam vzadu slunce a to stačilo, aby se cítil zdravější. Slyšel, jak se v dálce rozlévá šumění stromů, zatím co zelenavý stín vysoké větve v okně vpravo ho plnil vzrušujícím sněním o tomto lese, který cítil tak blízko u sebe.
s. 120–1
Moře zeleně, naproti, vpravo, vlevo, všude. Moře valící své vlny listí až k obzoru, aniž se jim nějaký dům, nějaký kus zdi, nějaká prašná silnice postavila do cesty. Moře opuštěné, nedotčené, svaté, rozestírající svůj divoký půvab v nevinnosti samoty. Jedině slunce sem vnikalo, povalovalo se na lukách zaplavujíc je zlatem, pronikalo do alejí v nevázaném úprku paprsků, rozpouštělo mezi stromy své jemné plápolající vlasy, pilo z pramenů svém světlým rtem, který zanechával na hladině chvějivou stopu. V této ohnivé spršce žila zahrada šíleným životem šťastného zvířete, jež je ponecháno sobě samému někde na konci světa, daleko ode všeho, beze všech pout. Byla to taková hýřivá spousta listí, tak překypující příliv trav, že byla od jednoho konce k druhému jakoby skryta, zatopena, zaplavena. Nic než zelené svahy, lodyhy tryskající jako fontány, zčeřené spousty, neprodyšně stažené záclony lesů, závoje popínavých rostlin, ploužící se po zemi, davy obrovitých rostlin řítící se ze všech stran.
JEHO EXCELENCE EVŽEN ROUGON
s. 444–5 [povaha evžena]
První měsíce zůstával Rougon uzavřený doma, sbíral síly a připravoval se na budoucí zápasy. Miloval moc pouze pro moc, nikoliv z pýchy nebo touhy po bohatství či poctách. Byl hrubě nevědomý a velmi prostřední ve všem, co nesouviselo s ovládáním lidí, a vynikal skutečně jen potřebou panovat. V tom miloval svou sílu a zbožňoval svou inteligenci. Být nad davem, v němž viděl vždy jen hlupáky anebo darebáky, ovládat lidi ranami klackem, to v jeho mohutném těle probouzelo chytrost a neobyčejnou energii. Věřil jen v sebe, měl svá přesvědčení tam, kde jiní potřebují důkazy, a vše podřizoval své věčně rozpínavé osobnosti. Neznal žádnou slabost a opíjel se potají jen představami o neomezené moci. Po otci zdědil silnou ramenatou postavu a hrubé tahy v obličeji, po matce naopak, po obávané paní Felicitě, která kdysi vládla v Plassansu, zdědil plamennou vůli, vášnivou lásku k síle a pohrdání malými prostředky i malými požitky. Byl určitě z celé rodiny Rougonů největší.
s. 451 [cenzura císařství]
„To si nemyslím!“ připojil s e Du Poizat. „Mají strach, aby se jednou konečně nenapsala pravda. Ach, já bych vám byl dodal pěkné články!… Je to hanba, mít takový tisk, jako je náš, který má zacpaná ústa a jemuž hrozí zardoušení, sotva jen by se ozval. Jeden můj přítel uveřejňuje román a byl nedávno pozván na ministerstvo, kde ho jistý přednosta kanceláře požádal, aby dal svému hrdinovi vestu jiné barvy, protože tato barva se panu ministrovi nelíbí. To si nevymýšlím.“
s. 459 [Clorinda]
Třeba na celé týdny zapomínala, že je krásná, a vzpomněla si na to jen tehdy, když toho měla zapotřebí. Ale pak své krásy dovedla užívat jako strašlivé zbraně.
s. 474–5
Vstup do jídelny byl velice slavnostní. Nad dlouhou tabulí zářilo pět lustrů a v jejich světle se na podnosech lesklo stříbrné nádobí s loveckými výjevy: jak jelen vybíhá, jak lesní rohy troubí halali a jak psi se vrhají na kořist. mělké talíře, rozestavené podél okraje ubrusu, vypadaly jako obruba ze stříbrných měsíců, kdežto boky hlubokých mis, v nichž se odrážel lesk planoucích svic, křišťálové sklenice, z nichž jako by se rozstřikovaly ohnivé kapky, mísy s ovocem a vázy s květinami sytě růžové barvy, to vše dodávalo císařské tabuli také nádhery, že se její lesk šířil po celém rozlehlém sále. Průvod hostí sem zvolna vcházel dveřmi otevřenými dokořán; předtím však nejprve prošel síní císařské gardy. Pánové se nakláněli k dámám a něco jim šeptali, pak se zas napřimovali a tajně se oddávali radosti z takového triumfálního pochodu. Dámy s nahými rameny, zalité světlem, se nadšeně tvářily a vypadaly půvabně, Šustění jejich dlouhých sukní z druhých látek, které se táhly po koberci a udržovaly kráčející páry v ještě větším rozestupu, znělo k tomu jako doprovod a dodávalo celému průvodu ještě slavnostnějšího rázu. Blížili se téměř láskyplně jako labužníci, vychutnávající toto prostředí plné přepychu, světla a vlahého tepla, a nořili se do něho jako do lázně všech smyslů, kde pižmové vůně dámských toalet se mísily s nevtíravou vání zvěřiny, připravené s jemnou citrónovou příchutí. Když se octli na prahu a uviděli, jak se před nimi táhne nádherně vyzdobená tabule, uslyšeli fanfáry, jimiž je vítala vojenská hudba, ukrytá v sousední galerii, fanfáry znějící jako znamení k nějaké slavnosti z pohádky, tu páni, kteří se většinou necítili příliš dobře v krátkých kalhotách, tiskli mimoděk pevněji k sobě paže dam a na rtech se jim objevil úsměv.
s. 500
A dole psi požírali poslední kosti. zuřivě se váleli jeden po druhém, aby se dostali doprostřed hromady. Byl to jediný chumel pohybujících se hřbetů, bílých i černých, jež se s dravým vrčením strkaly, natahovaly a roztahovaly jako živoucí bublající bahnisko. Čelisti pracovaly ve spěchu a požíraly rychle, s horečnou touhou všechno sežrat. Krátké rvačky končily vždy zavytím. Jeden veliký ohař, nádherné zvíře, dostal zřejmě vztek, že je příliš na kraji; couvl nazpět a pak se jediným skokem vrhl doprostřed hejna. Rozrazil je a zhltl veliký kus jeleních vnitřností.
s. 662
Jste velmi silný příteli. Ale zapamatujte si jednu věc: žena na vás vždycky vyzraje, když si s tím bude chtít dát jen trochu práce.