Scan barcode
A review by bill369
Chaos a nádhera by Eduardo Lourenço
s. 20
Francie už před dvaceti lety opustila Alžírsko a stopy historického traumatismu, ať v oblasti politické, či v oblasti reflexe, jsou dodnes patrné. Komentáře vyvolané válkou a nezávislostí Alžírska ve vztahu k jejich uvědomění ve Francii tvoří dnes celou knihovnu. Vy však po ztrátě Angoly a Mosambiku držíme smutek s neobvyklým klidem, ba téměř s naprostou lhostejností. Nebo řekněme s oprávněným zdravým rozumem, sice opožděným, ale zdravým.
s. 38–9
Naše současná vlna kulturního nacionalismu má právě tak jako předchozí vlny z období romantismu nebo konce 19. století svou mimořádně kladnou stránku: přirozenou zálibu v „našich věcech“, jak říkal básník José Régio, ve zvycích, způsobech, citovosti, které živí naši kolektivní paměť, prostě v tom, co je kulturním pokladem každého národa jako spontánní výraz jeho vlastního cítění a prožívání světa. Druhá stránka věci už není tak vábná a v určitém kontextu může vést až k blouznění, které je příznačné pro každý nacionalismus a jakožto plod pocitu křivdy není ani tak láskou k tomu, co je v nás cenného, jako spíš nenávistí nebo odporem k Jinému, či jen k jakési představě Jiného, k čirému přízraku: může to být Žid, Arab, Afričan, Číňan, Portugalec, prostě pouhá záminka, do níž vtělujeme pradávné obavy a předsudky, svůj děs tváří v tvář tomu, co je nám cizí. Tím Jiným může být nějaká rasa, národ, světadíl, civilizace nebo kultura, které jsme se v určitém okamžiku rozhodli démonizovat, tak jako Céline, autor Cesty do hlubin noci, démonizoval Žida.
s. 51
Specifické „návraty“ melancholie, nostalgie a stesku jsou jiné povahy: dávají smysl minulosti, kterou si skrze ně vyvoláváme. Vynalézají ji jako fikci. Melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně minulou, a je tedy prvním a nejpronikavějším výrazem časovosti, kterou neúnavně evokuje univerzální lyrika. Nostalgie se upíná k nějaké určité minulosti, k nějakému místu, okamžiku, předmětu touhy mimo náš dosah, přece však ještě reálnému nebo imaginárně znovu dosažitelnému. Stesk se podílí na jednom i druhém, ale tak paradoxně, tak podivně – jak podivný a paradoxní je vztah Portugalců k „jejich“ času –, že se právem stal labyrintem a záhadou pro ty, kdož jej zakoušejí jako ten nejtajemnější a nejvzácenější z citů.
s. 54
Vraťme se na okamžik k nejslavnějšímu popisu onoho sestupu do srdce času, jehož autorem byl na rozbřesku romantismu Almeida Garrett. Všichni Portugalci znají nazpaměť jeho „portrét“ stesku:
hořká sladkobolnost žalostění,
slastné bodání krutého ostnu
Tyto proslulé verše, jež dokonale vystihují rozpor tesknící duše, o stesku nic nevypovídají. Proč ta „hořká sladkobolnost“, proč to „slastné bodání“? V čem koření rozpor, který se takto vyjadřuje a vykupuje, stejně jako se podle naší kulturní mytologie vyjadřuje a vykupuje, stejně jako se podle naší kulturní mytologie vyjadřuje a vykupuje obtížnost či tajemství našeho vlastního způsobu existence ve světě? Není snad stesk jedním z mnoha pojmenování, jimiž se vyjadřuje cosi univerzálnějšího – totiž ta obtížnost „existence ve světě“ pro každou bytost učiněnou z času?
s. 58
Romantismus možná literaturu v moderním slova smyslu nevynalezl, zato však podstatně proměnil názor na ni. Literární dílo – tedy opravdové, velké literární dílo – se ze skutečnosti rázu tak trochu ornamentálního, z činnosti určené k okrašlování života či k jeho pravdě podobnému odzrcadlování změní v nadhled na svět, v zrcadlo lidského dobrodružství při hledání absolutna.
s. 82
To všechno proto, aby nám řekl jako nikdo jiný předtím, že Bůh, bůh naší tisícileté křesťanské duše a kultury je mrtev, a s ním také víry, hodnoty, iluze, morálka a politika, jím svrchovaně a důvěrně představované. Pessoa však pochopil – a předešel tak pozdější evidentní závěry –, že tato smrt Boha, jak uprostřed mýlek učil Friedrich Nietzsche, je zároveň smrtí Člověka, koncem humanistické iluze, která z perspektivy neexistence transcendentního Smyslu vesmíru a Historie měla ještě ospravedlnit tytéž hodnoty, tytéž útěšné iluze, tutéž uklidňující morálku. Kniha neklidu ukazuje, do jaké míry je modernista Pessoa přímým a nejdůslednějším dědicem „generace 70. let“, která (s větším či menším zdarem) zastírala chaos ducha a duše, do něhož ji uvrhl náhlý styk s evropskou moderní kulturou i nelítostná bilance všech portugalských nedostatků.
s. 93
Poselství zjevně oslavuje hrdiny-mýty našich dějin – znovu viděné v přízračném světle snu, který každý z nich ztělesnil –, předjímající odedávna jediného budoucího Hrdinu, obnovitele našeho impéria, ztraceného v afrických písčinách u Al-Qsar al-Kabíru. Avšak to, co my v té Básni slyšíme jako apologii a příslib budoucího království, vyvolává onen zápal pouze silou, jíž jsou skrze onu apologii a zřejmost reality a historie odmítány. Ono „poselství“ míří ke Dni, avšak právě z Noci si bere rozčarovanou hudbu, jež je provází. U Fernanda Pessoy se všechno děje dvakrát, jednou nalíc a podruhé naruby. Poselství opakuje, tentokrát však bez ironie, bezvýchodnou dvojí hru vědomí donekonečna oscilujícího mezi realitou a snem. V Poselství však tento pohyb tíhne – a dalo by se říci, že míří k nehybnosti – zcela na stranu Snu. Pouze snílci, šílenci, mučedníci reality, jejichž vzorem je král Šebestián, ústřední postava Básně a symbol Páté říše, si zaslouží chválu, neboť jen oni vědí, že la vraie vie est ailleurs [pozn. překl. Francouzsky „opravdový život je jinde“]. Jinde, avšak v jakémsi jinde tohoto života, který přesahují zevnitř onou formou hrdinství, jež je „protikladná světu“, jak se o tom zmiňuje Pessoa. Tak jako král Šebestián nezůstávají zasypáni pod písčinami reality, ale jsou tu skryti, spí v očekávání návratu k tomu, čím byli a nikdy být nepřestali. Stejně jako pro zasvěcence – a Poselství je především zasvětitelskou básní – ani pro zvěstovatele, neofyty Páté říše, smrt není […].
Francie už před dvaceti lety opustila Alžírsko a stopy historického traumatismu, ať v oblasti politické, či v oblasti reflexe, jsou dodnes patrné. Komentáře vyvolané válkou a nezávislostí Alžírska ve vztahu k jejich uvědomění ve Francii tvoří dnes celou knihovnu. Vy však po ztrátě Angoly a Mosambiku držíme smutek s neobvyklým klidem, ba téměř s naprostou lhostejností. Nebo řekněme s oprávněným zdravým rozumem, sice opožděným, ale zdravým.
s. 38–9
Naše současná vlna kulturního nacionalismu má právě tak jako předchozí vlny z období romantismu nebo konce 19. století svou mimořádně kladnou stránku: přirozenou zálibu v „našich věcech“, jak říkal básník José Régio, ve zvycích, způsobech, citovosti, které živí naši kolektivní paměť, prostě v tom, co je kulturním pokladem každého národa jako spontánní výraz jeho vlastního cítění a prožívání světa. Druhá stránka věci už není tak vábná a v určitém kontextu může vést až k blouznění, které je příznačné pro každý nacionalismus a jakožto plod pocitu křivdy není ani tak láskou k tomu, co je v nás cenného, jako spíš nenávistí nebo odporem k Jinému, či jen k jakési představě Jiného, k čirému přízraku: může to být Žid, Arab, Afričan, Číňan, Portugalec, prostě pouhá záminka, do níž vtělujeme pradávné obavy a předsudky, svůj děs tváří v tvář tomu, co je nám cizí. Tím Jiným může být nějaká rasa, národ, světadíl, civilizace nebo kultura, které jsme se v určitém okamžiku rozhodli démonizovat, tak jako Céline, autor Cesty do hlubin noci, démonizoval Žida.
s. 51
Specifické „návraty“ melancholie, nostalgie a stesku jsou jiné povahy: dávají smysl minulosti, kterou si skrze ně vyvoláváme. Vynalézají ji jako fikci. Melancholie nahlíží na minulost jako na definitivně minulou, a je tedy prvním a nejpronikavějším výrazem časovosti, kterou neúnavně evokuje univerzální lyrika. Nostalgie se upíná k nějaké určité minulosti, k nějakému místu, okamžiku, předmětu touhy mimo náš dosah, přece však ještě reálnému nebo imaginárně znovu dosažitelnému. Stesk se podílí na jednom i druhém, ale tak paradoxně, tak podivně – jak podivný a paradoxní je vztah Portugalců k „jejich“ času –, že se právem stal labyrintem a záhadou pro ty, kdož jej zakoušejí jako ten nejtajemnější a nejvzácenější z citů.
s. 54
Vraťme se na okamžik k nejslavnějšímu popisu onoho sestupu do srdce času, jehož autorem byl na rozbřesku romantismu Almeida Garrett. Všichni Portugalci znají nazpaměť jeho „portrét“ stesku:
hořká sladkobolnost žalostění,
slastné bodání krutého ostnu
Tyto proslulé verše, jež dokonale vystihují rozpor tesknící duše, o stesku nic nevypovídají. Proč ta „hořká sladkobolnost“, proč to „slastné bodání“? V čem koření rozpor, který se takto vyjadřuje a vykupuje, stejně jako se podle naší kulturní mytologie vyjadřuje a vykupuje, stejně jako se podle naší kulturní mytologie vyjadřuje a vykupuje obtížnost či tajemství našeho vlastního způsobu existence ve světě? Není snad stesk jedním z mnoha pojmenování, jimiž se vyjadřuje cosi univerzálnějšího – totiž ta obtížnost „existence ve světě“ pro každou bytost učiněnou z času?
s. 58
Romantismus možná literaturu v moderním slova smyslu nevynalezl, zato však podstatně proměnil názor na ni. Literární dílo – tedy opravdové, velké literární dílo – se ze skutečnosti rázu tak trochu ornamentálního, z činnosti určené k okrašlování života či k jeho pravdě podobnému odzrcadlování změní v nadhled na svět, v zrcadlo lidského dobrodružství při hledání absolutna.
s. 82
To všechno proto, aby nám řekl jako nikdo jiný předtím, že Bůh, bůh naší tisícileté křesťanské duše a kultury je mrtev, a s ním také víry, hodnoty, iluze, morálka a politika, jím svrchovaně a důvěrně představované. Pessoa však pochopil – a předešel tak pozdější evidentní závěry –, že tato smrt Boha, jak uprostřed mýlek učil Friedrich Nietzsche, je zároveň smrtí Člověka, koncem humanistické iluze, která z perspektivy neexistence transcendentního Smyslu vesmíru a Historie měla ještě ospravedlnit tytéž hodnoty, tytéž útěšné iluze, tutéž uklidňující morálku. Kniha neklidu ukazuje, do jaké míry je modernista Pessoa přímým a nejdůslednějším dědicem „generace 70. let“, která (s větším či menším zdarem) zastírala chaos ducha a duše, do něhož ji uvrhl náhlý styk s evropskou moderní kulturou i nelítostná bilance všech portugalských nedostatků.
s. 93
Poselství zjevně oslavuje hrdiny-mýty našich dějin – znovu viděné v přízračném světle snu, který každý z nich ztělesnil –, předjímající odedávna jediného budoucího Hrdinu, obnovitele našeho impéria, ztraceného v afrických písčinách u Al-Qsar al-Kabíru. Avšak to, co my v té Básni slyšíme jako apologii a příslib budoucího království, vyvolává onen zápal pouze silou, jíž jsou skrze onu apologii a zřejmost reality a historie odmítány. Ono „poselství“ míří ke Dni, avšak právě z Noci si bere rozčarovanou hudbu, jež je provází. U Fernanda Pessoy se všechno děje dvakrát, jednou nalíc a podruhé naruby. Poselství opakuje, tentokrát však bez ironie, bezvýchodnou dvojí hru vědomí donekonečna oscilujícího mezi realitou a snem. V Poselství však tento pohyb tíhne – a dalo by se říci, že míří k nehybnosti – zcela na stranu Snu. Pouze snílci, šílenci, mučedníci reality, jejichž vzorem je král Šebestián, ústřední postava Básně a symbol Páté říše, si zaslouží chválu, neboť jen oni vědí, že la vraie vie est ailleurs [pozn. překl. Francouzsky „opravdový život je jinde“]. Jinde, avšak v jakémsi jinde tohoto života, který přesahují zevnitř onou formou hrdinství, jež je „protikladná světu“, jak se o tom zmiňuje Pessoa. Tak jako král Šebestián nezůstávají zasypáni pod písčinami reality, ale jsou tu skryti, spí v očekávání návratu k tomu, čím byli a nikdy být nepřestali. Stejně jako pro zasvěcence – a Poselství je především zasvětitelskou básní – ani pro zvěstovatele, neofyty Páté říše, smrt není […].