Scan barcode
A review by bill369
Zlodějina by Zuzana Brabcová
reflective
slow-paced
- Plot- or character-driven? N/A
- Strong character development? No
- Loveable characters? Yes
- Diverse cast of characters? No
- Flaws of characters a main focus? Yes
5.0
15
Ale kdo jsem, nemám-li těla? Jsem snad buňka, lyra nebo Ira? Nebo slovo v jazyce gurung, zašišlané právě dítětem na úpatí hory Ninkun? Či chlup z Goghova štětce, dodnes uvízlý v skulině podlahy v Arles? Nebo snad pomeranč, jakýsi zrůdně kvintesenciální plod, pomeranč pomerančů, pomeranč an sich pulsující v temnotách?
Mnohem spíš jen chám napříč galaxií, flusanec z hvězd. Těkám, škubu se třaslavě v prachu, zatímco přede mnou strmí ohromné nohy Gullivera, generála v uniformě, vrchního šéfa Pentagonu. A pak: jediná jistota, která mě při probuzení ovane z té bohapusté, rozevláté encyklopedie. Ať už jsem čímkoli, mohu být klidný: s bývalým generálním tajemníkem OSN nemám vůbec nic společného.
21–22
Tehdy se mi sevřelo srdce tušením, že nic z toho, co míjí náš vlak, už nikdy v životě neuvidím. Někdo příliš rychle otáčel pohádkou v promítači a všechno bylo jen na okamžik, všechno jen na okamžik zazářilo udivující jsoucností, aby vzápětí zmizelo v nenávratnu.
99
„A jak smrt hýří synonymi!“ navázal profesor, když konečně dopadli na sedadla pro invalidy. „Zesnul, je bradou vzhůru, natáhnul bačkory, je na prkně, pámbu ho povolal, vzala ho ta s kosou, odešel z jeviště života, vypustil ducha, strčil hlavu do rakve, už ho hlava nebolí, je hrobařův, zaklepal bačkorama... Zatímco když se narodíte, všechna synonyma se na vás vykašlou.“
121–122
Hana Matějů seděla na podlaze výtahu, lakovky vyzuté, a byla šťastná. Ne: už nebylo třeba rvát kulisy a otloukat si prsty do krve! Z kouta ji pozoroval šváb, Blattidea, řád hmyzu s proměnou nedokonalou, jediný její bratr v arše. Byla šťastná, protože z ní konečně opadal soucit i naděje, stud i sny. Zatímco si zplna hrdla zpívala přihlouplý šlágr, její pořezané prsty, její ruka, křehká a jemná jako miniatura ze skla, vyrývala klíčem do stěny, smířeně a svobodně, oplzlé obrázky.
141
Škatule, hejbejte se... Všichni už zaujali své pozice, svůj pevný bod. Jen ty jsi tím, kdo si nic nevybojoval, na kterého nezbylo, tím, jenž tu stále ještě zmateně pobíhá z jednoho obsazeného místa, z jednoho obsazeného odstavce, z jedné obsazené možnosti do druhé.
163
Žena v klobouku jí přiblížila ke rtům kapesní zrcátko, a Anna spatřila na zlomek vteřiny, ještě než omdlela, pravdu: její alergie, všechny její vyrážky, záchvaty dušnosti, záněty spojivek, třetí oči..., i ono zemětřesení, jímž právě procházelo její tělo..., pochopila, že toto vše byla její bezmocná odpověď na žvást, surový paroxysmus ticha.
Ale kdo jsem, nemám-li těla? Jsem snad buňka, lyra nebo Ira? Nebo slovo v jazyce gurung, zašišlané právě dítětem na úpatí hory Ninkun? Či chlup z Goghova štětce, dodnes uvízlý v skulině podlahy v Arles? Nebo snad pomeranč, jakýsi zrůdně kvintesenciální plod, pomeranč pomerančů, pomeranč an sich pulsující v temnotách?
Mnohem spíš jen chám napříč galaxií, flusanec z hvězd. Těkám, škubu se třaslavě v prachu, zatímco přede mnou strmí ohromné nohy Gullivera, generála v uniformě, vrchního šéfa Pentagonu. A pak: jediná jistota, která mě při probuzení ovane z té bohapusté, rozevláté encyklopedie. Ať už jsem čímkoli, mohu být klidný: s bývalým generálním tajemníkem OSN nemám vůbec nic společného.
21–22
Tehdy se mi sevřelo srdce tušením, že nic z toho, co míjí náš vlak, už nikdy v životě neuvidím. Někdo příliš rychle otáčel pohádkou v promítači a všechno bylo jen na okamžik, všechno jen na okamžik zazářilo udivující jsoucností, aby vzápětí zmizelo v nenávratnu.
99
„A jak smrt hýří synonymi!“ navázal profesor, když konečně dopadli na sedadla pro invalidy. „Zesnul, je bradou vzhůru, natáhnul bačkory, je na prkně, pámbu ho povolal, vzala ho ta s kosou, odešel z jeviště života, vypustil ducha, strčil hlavu do rakve, už ho hlava nebolí, je hrobařův, zaklepal bačkorama... Zatímco když se narodíte, všechna synonyma se na vás vykašlou.“
121–122
Hana Matějů seděla na podlaze výtahu, lakovky vyzuté, a byla šťastná. Ne: už nebylo třeba rvát kulisy a otloukat si prsty do krve! Z kouta ji pozoroval šváb, Blattidea, řád hmyzu s proměnou nedokonalou, jediný její bratr v arše. Byla šťastná, protože z ní konečně opadal soucit i naděje, stud i sny. Zatímco si zplna hrdla zpívala přihlouplý šlágr, její pořezané prsty, její ruka, křehká a jemná jako miniatura ze skla, vyrývala klíčem do stěny, smířeně a svobodně, oplzlé obrázky.
141
Škatule, hejbejte se... Všichni už zaujali své pozice, svůj pevný bod. Jen ty jsi tím, kdo si nic nevybojoval, na kterého nezbylo, tím, jenž tu stále ještě zmateně pobíhá z jednoho obsazeného místa, z jednoho obsazeného odstavce, z jedné obsazené možnosti do druhé.
163
Žena v klobouku jí přiblížila ke rtům kapesní zrcátko, a Anna spatřila na zlomek vteřiny, ještě než omdlela, pravdu: její alergie, všechny její vyrážky, záchvaty dušnosti, záněty spojivek, třetí oči..., i ono zemětřesení, jímž právě procházelo její tělo..., pochopila, že toto vše byla její bezmocná odpověď na žvást, surový paroxysmus ticha.