21–2
ŽNĚ
Slunce je veliký básník
a napsalo krásnou báseň
zlatým perem
na naši zem.

Muži bez kabátů,
ženy s červenými šátky,
děcka na mámině sukni
přes celý den
jen
čtou a čtou a čtou.

Na kopečku nad polem
také já chci říkat tu báseň,
volat,
aby stařečci v dědině až na práh vyšli
a slyšeli, co slunce napsalo,
ale slova jsou tak veliká,
že neprojdou mými ústy,
a jen cítím, že jsem:
klas v řadě,
písmeno, vykřičník!

34
To není nemocný pokojík,
to je smutný rybník
a já jsem utonulá
na dně jeho dřevěném.
Postelí mě zatížili jako těžkým kamenem,
abych snad k oknu nevyplula,
kde nebe se dotýká hladiny skleněné.

50
LOUČENÍ
Aby se cesta má nerozcházela,
budu se muset rozejít s mnohými,
s mnoha dobrými
lidmi.

Loučení, loučení nenávratné!
Sekyra krvavá stromeček zatne.
Těžko je drvaři; kořeny v zemi
zůstanou navždy a neoněmí.
Dceruška večer nad nimi vzdychá.

Přec musím a musím odejít ztihcha,
byť srdce má stálo samo jak Bůh:
aby má cestička bílá
se na černé střepiny nerozdrobila,
abych tam v dáli pro tisíc vlastních svých
   ztrát
dovedl člověk najít a milovat.